XVII.
Elegie.
Jak listí žloutnoucí, kdy chladné větry vanou,
se stromů třesavých v zem vlhkou upadá,
tak dny mé vezdejší v tůň věčna smutně kanou,
a pečeť nicoty se na ně ukládá.
Můj zpěv mne opouští, a všechny dojmy vnější
v mé nitro zapadnou bez šumu ozvěny
a tam se na vždycky v sen mrtvý ukonejší,
jak v kalné hlubině zapadlé kameny.
Šum listí, ptáků zpěv a šarlatový západ,
vše, co jsem miloval tak bouřně před roky,
i srdce dívčino, jež začne lásku chápat,
víc neunesou mne již v zápal hluboký.
Tak šinu žitím se vln nudy pod přívalem,
jak živá mrtvola, kam ony zakývnou,
a s prázdnou radostí a se svým starým žalem
jest mi ten všední svět jen rakví protivnou...
[51]