XVIII. ELEGIE

Josef Svatopluk Machar

XVIII.
ELEGIE
Jak listí žloutnoucí, kdy chladné větry vanou, se stromů třesavých v zem vlhkou upadá, tak dny mé vezdejší v tůň věčna smutně kanou a pečeť nicoty se na ně ukládá. Můj verš mne opouští, a všechny dojmy vnější v mé nitro zapadnou bez šumu ozvěny a tam se na vždycky v sen mrtvý ukonejší, jak v kalné hlubině zapadlé kameny. Šum listí, ptáků zpěv a šarlatový západ, vše, co jsem miloval tak bouřně před roky, i srdce dívčino, jež začne lásku chápat, víc neunesou mne již v zápal hluboký. Tak šinu žitím se vln nudy pod přívalem, jak živá mrtvola, kam ony zakývnou, a s prázdnou radostí i se svým starým žalem jest mi ten všední svět jen rakví protivnou... 52

Kniha Confiteor... (in Macharovy spisy, svazek 1) (1934)
Autor Josef Svatopluk Machar