Příteli Jindřichu Součkovi.

Příteli Jindřichu Součkovi.
Ta láska, která sladce chutná, jak révový mok krvavý – a jejíž jedna kapka rmutná též celé žití otráví, ta naděje, jej vždy nás sílí a jaro kreslí v jeseni – a jako bludička nás zmýlí a svede v bahno trápení, to nadšení pro dobro, krásu, jež ukazuje v lesku svém, že zpozdili jsme příliš v času se s naším na svět příchodem, ta nenávisť, již k jiným máme a kterou mají jiní k nám, ta nuda, která mosty láme ve dobrých předsevzetí chrám, [144] ta vášeň, slzy, radosť, žaly, sny, spaní, všední rozpravy, ty Epikurů ideály, i ducha vzácné zábavy – toť vše, co životem zde zve se, toť vše, co žijem’, příteli, to každý den nám stejně nese – a to tě tolik veselí! A když tak večer kráčíváme tou oživenou ulicí, kde sevšednělé tváře známé a svět se hrne šumící, kde, obdivuješ – dobrý znatel – vzrůst, toilettu sličných dam, kde lovíš zdvořilosti přátel a pozdravuješ vlídně sám, já chvím se, až se vkrade zvolna vzdor radosti té vířivé, do hrudi tvojí touha bolná, a přesycení v srdce tvé až vše, co zve se blaho, štěstí, v něž věříš, doufáš ze všech stran, 145 kol tebe prázdně zašelestí, jak podzimkových větrů van, až budeš cítit kol svých skrání jen černou sudbu poletat – co vzdechů, slz a odříkání tě plytké štěstí bude stát! A na prahu pak, drahý, hrobu, až s žitím účet vyrovnáš a vzpomeneš na zašlou dobu než světu navždy „s bohem“ dáš, jsem zvědav, zda bys řekl „ano“, když bych se náhle tebe ptal: Než bylo všechno dokonáno, zda-li ten život za to stál?!... 146