XXI. Noční procházka.

Josef Svatopluk Machar

XXI.
Noční procházka.

Noc byla podzimní. Na nebi bezoblačném tkvěl měsíc v světle sinavém, sbor štíhlých topolů stál v řadu tichém, mračném v mlhy halen hávu blýskavém, a břízy u tůně se snětmi prořídlými, jež smutně k zemi splývaly, jak chmurné jeptišky s hlavami zakrytými tam modlitby své šeptaly, v dál pak se táhla pláň, již kryla tráva malá a jinovatka šperkem svým a v mlze průzračné a v modrém světle zdála se stkvíti rouchem stříbrným. Tím krajem umrlým jsem bloudil beze cíle a maně vzpomínal: Jak často kráčeli zde v podvečerní chvíle dva milující v dál, jak často zírali v tůň, k sobě nakloněni na obraz veselý, [60] co přísah, polibků a vřelých zanícení ty břízy slyšely – a přece mlčí vše, tůň, topoly i dálka, a nebe, noc i zem, jen chvění smutných bříz, když listí chvilkou zalká zní jako requiem... 61