III. Od dvou do tří.

III.
Od dvou do tří.
Ta chvilka krátká, odpolední, jež kyne v parku tichosti, ty dítě nevíš, od dne ke dni, co působí mi hořkosti! Ty přijdeš, andílku můj vážný, však jak ten pohled zamrazí, když s tebou, jako duch tvůj strážný, tvá přísná matka přichází! V ní dávno shasly mladé žáry, líc mnohá vráska pokrývá, je rozumná jak mudrc starý a jako Argus bedlivá. Jí v líci stopy dávné krásy a rysy podobné tvým zřím, jak trpko mi, že ona asi tvým obrazem je budoucím! [21] Ten její pohled zatlačuje mi každý zápal v srdce krov, a s námi na posměch jen snuje řeč plnou nudných, všedních slov. Já denně dím, že prospěšno je si po obědě pospati, ji k zívání řeč nutí moje, však od procházky nezvrátí. A marně duch můj nové sítě na bdělosť její napíná, vždy odvede mi tebe, dítě, když bije třetí hodina. – Co platno mi, že mohu stříci, jak hlava tvá se otáčí – zná často pohled mnoho říci, však pohled lásce nestačí. A naše láska býti může tou nejkrasší, již hostí zem – jest pro nás, drahá, jenom růže, k níž přivoněti nemůžem. 22