Smrť.

Josef Svatopluk Machar

Smrť.
Již tomu rok, co nosí v čele stíny a v prsou prosaické souchotiny. O holi opřen chodí volným krokem v chlad háje, kdež rád sedá, nad potokem, a stromy v dálku, když tam v krvi zmírá dne pochodeň, rád v teskných dumách zírá. Dnes slabé nohy služby odepřely. A matce zrak se v slzách topil celý, když lékař řek’: „Již dejte, co si přeje...“ On v lenošku sed’, stíny z obličeje mu zmizely a vpadlým, černým zrakem se zadíval tam v západ za oblakem. A náhle nesměle mu sjelo s retů „Jak rád bych, matičko, dnes cigarettu!“ A v malé chvíli ruce zhubenělé rozkoší tisknou svého ničitele. Jak v dávné době vzplály jeho oči, když zřel, jak světnicí se kola točí, [89] ba nevzpomínal na to, co zvem: kdysi, zřel jen ten dým, jak vine se a mísí a vzhůru plyne oknem otevřeným. A západ protkal svitem ozlaceným ten modrý kouř a růže purpurové vykouzlil v posled v líce mramorové. Dohořel doutník, ruka matku hledá, a na hruď její klesá hlava bledá... 90