Duma.

Josef Svatopluk Machar

Duma.
Jen několik let – – kosti vykopají a pohodí je někde v kostnici, kdy mojích písní zvuky též se stají, jak v háji zpěv, kdy zmizí slavíci. Zda potom někdo vezme prázdnou lebku, jak Hamlet, ve svou chvějící se dlaň, a zahledí se mých dum na kolébku, jež přírodě svou zaplatila daň? Zda vyčte myšlének tam různých sledy, muk lásky pozná a všech strastí byt, zda poví mu ten čelisti kruh bledý, že i to čelo vavřín chtělo mít? Zda otáže se, kde ten duch, jenž plaše chtěl na křídlech až k hvězdám povzlétnout? Eh! přeříká tam kousek Otčenáše a sinou lebku hodí v tmavý kout! [91]