Duma.
Jen několik let – – kosti vykopají
a pohodí je někde v kostnici,
kdy mojích písní zvuky též se stají,
jak v háji zpěv, kdy zmizí slavíci.
Zda potom někdo vezme prázdnou lebku,
jak Hamlet, ve svou chvějící se dlaň,
a zahledí se mých dum na kolébku,
jež přírodě svou zaplatila daň?
Zda vyčte myšlének tam různých sledy,
muk lásky pozná a všech strastí byt,
zda poví mu ten čelisti kruh bledý,
že i to čelo vavřín chtělo mít?
Zda otáže se, kde ten duch, jenž plaše
chtěl na křídlech až k hvězdám povzlétnout?
Eh! přeříká tam kousek Otčenáše
a sinou lebku hodí v tmavý kout!
[91]