báseň bez názvu

Josef Svatopluk Machar

Nová knížka? Radosť věru krev mi v žilách rozpění, když tak vidím stále zkvétat naše české umění, hrdostí mne vždycky plní, že i přísná cizina našim duchům vzácné laury sama v čelo připíná, však mi líto přece jenom, zarputilí poeti, že nechcete našich přání, našich stesků slyšeti: hle, jak celý národ kráčí, jak stroj velký v pohledu, řádem vzorným, svornou prací neustále ku předu, řemeslo i věda vážná v stroji tomto koly jsou neúnavně pracující k předu pílí ohromnou, jen ty s uměním svým stojíš bez práce a zápasu, zpěv tvůj má sic dosti citu, hezkých nitra ohlasů, však – – Básník: Rozumím-li dobře, můj občane, ty chceš, by umění mé bylo kolečkem jedním též? Což není dosti na tom, že upřímný můj zpěv vždy hrdostí tě plní a pění tobě krev? [7] Občan: Pravda je sic všechno, cos tu s trochem ironie děl, avšak naše doba žádá trochu více za úděl, což ta hrdosť, což ta sláva – pozoruj náš moudrý věk: všecko, všecko zhynout musí, z čeho nejde užitek. Napsal už sám, tuším, Horac ve tiburském zátiší: Spojit užitečné s krásným – umění cíl nejvyšší! Slova moudrá, zářná meta, ku které máš vždycky plout, divím se jen, že vám možno pyšně dnes je zavrhnout! Básník: Ah, tedy Horac! Prosím, buď mi teď po vůli a požadavků svojich mi řekni formuli. Občan: Tož hleď! Celý národ nyní vede o své žití boj, pro nějž věky ostřily meč, pro nějž hotovily zbroj, krásný úkol máš v té době, vděčna bude tobě zem: Udeř v struny lýry svojí, buď své vlasti Tyrtaeem! zapěj, zapěj lidu svému do boje zpěv vznešený, v jiskry lásky k vlasti dmýchej, až se vzejmou v plameny, vzbuď svým zpěvem mrtvé předky z zapomění mohyly, ukaž nám, jak vzorně oni krev svou pro vlasť prolili mládeže si dále všimni, buď jí rádcem, přítelem, uč ji dávným zašlým ctnostem taktuplným zřetelem, synům našim dobrých rad vždy dávat můžeš v hojnosti, dívkám čistý zpěv tvůj ukaž pravou cenu cudnosti – – 8 Básník: Dost! Výtečná to přání! Tož pozaunem má být má píseň, která v boj tě dřív musí rozlítit, v boj o život a o česť ti třeba chorálů?Aj, občane můj moudrý, máš málo žurnálů, či dechu už v nich málo, že musíš tady ždát, by umění mé přišlo tvé jiskry rozfoukat? Což besedy tvé, spolky, což tvoji řečníci, jich řeči velkolepé, vším ohněm sršící, k tvé hrudi nedolétnou a bludičkami jsou, jež nad bahnem se vznesou a v bahně zahynou? Či v hrudi tvé jen troud je a jisker není tam, a teprv píseň vložit má ti v ni lásky plam? A učitelé tvoji, tak dobře placení, tak špatně učili tě, že voláš umění, by z zapomění hrobu tvé předky vzbudilo a chabnoucí tvé hrudi tím síly dolilo? Být mládeži tvé rádcem – toť nápad veselý! Nač pak máš drahé školy a vzácné kostely a stkvělé kazatelny a knihy učené a moudré professory též dobře placené? A cudnosti, jež dnes je stařenka uvadlá, já udělat mám berle, by zcela nepadla? A – – Občan: Máš věru pěkný zápal, však dřív nech mne domluvit, vždyť já nikterak jsem nechtěl drze urazit tvůj cit; 9 vím, že miluješ své snění, že se nezřekneš svých dum, nuže najdeš chvíle prázdné oddati se milým snům, ba, my je též čísti budem, však – jak žádá náš to věk – hleď, by umění tvé neslo předem onen užitek. Básník: A ne-li? Občan: Pak šetř nás svými city, vzdechy své si nech, máš-li krásu, dobrá, my jsme na stkvělejších základechzákladech. Bohem země je dnes zlato – dá ti je tvé umění? Ó jen jděte, jděte spolu, snoubenci vy zmámení, uvidíš je schnout a vadnout, pak vypustí duši svou, dá ti odkaz velkolepý – na věky hůl žebráckou! Básník: Tož, poesie, zhyň, než býti děvkou robnou za ten chléb hanebný ve službách kramáře, tou, jež jen v neděli smí vzít svou sukni zdobnou a chvilku pobýt u svých bohů oltáře! Ne, nikdy, občane, se nedočkáš té chvíle, bys uzřel sníženou ji v mrzkých službách svých a jí snad poroučel svou hlavou jenom chýle neb otrocký svůj bič nad její šíjí zdvih’! 10 Ne, nikdy, nikdy ne! Však poznáš k hrůze svojí, že spoutat nedá se tím nízkým řádem tvým, že velká, vznešená v té jasné výši stojí, kam není přístupu tvým rukám kramářským, že přísným zrcadlem své doby, nitra tvého, že čisté lidskosti je schránkou jedinou, že bude soudcem tvým a soudcem lidstva všeho, a její ortele že nikdy nezhynou – však nikdy nebude tvých pákou nutných činů a dmýchat v srdce troud a svítit v hlavy šer, a nikdy nebude tvých praeceptorem synů a gouvernantkou tvojich dcer! 11

Básně v knize Confiteor...: