Červnová idylla.

Červnová idylla.
Žár opustil jsem městských ulic i ospalý klid starých domů i nudu parných kaváren i obzor kouřem zahalený i stíny sporé chorých stromů, jež stojí v parcích seřaděny, kam vždy mne pudil líný den. Jak rád teď z lesnatého vršku, kde netkne se mne parno denní, se dívám šírým údolem, kde požehnané, dlouhé lány svou zeleň v bledé žluto mění a podle mezí lemovány jsou chrpou nebo koukolem! A vánku dech provívá jemně i nad mnou stromů šumné hlavy i květnou trávu v přeletu a volným šatem dívky třese, [74] jež luhem nese nůši trávy, a jejíž plné ňadro dme se bez úzkostných pout corsettu. Již zašla. Zrak se točí jinam. Hle, v dáli malý vozík hrčí lip stromořadím košatým, z nichž ostříž vyplašen sem tíhne, teď v modrém nebi jak hřeb trčí, teď jako blesk se dolů mihne a pluje křídlem rozpjatým. Pak zadívám se na vsi bílé, jež jak by v slunce lesku spaly, dým vydychují modravý; hle, v písku tam pod velkou hruší se košilaté děcko válí, rve moudrého psa dlouhé uši a pokřik zvedá jásavý... Zde nevzpomeneš dávných bouří, jež nechávají v nitru sledy a ztrpčí navždy mladý věk, ve vonné trávě ležíš tady a zříš jen nadšenými hledy v kraj šírý, jenž má června vnady, zpěv cvrčků, chřestot kobylek... 75