Hvězdám.

Hvězdám. Hvězdám.
Vy, které pláte nad mou hlavou, když pustou nocí kráčím sám, vy, které září třepetavou již věky zříte dolů k nám, ó nespočetný sbore světel, co značíte, kdo dal vás tam? Jste písmenek snad řadou dlouhou, v níž nekonečnu zákon dán, a člověk zří k vám s marnou touhou, zda osud má tam znamenán? Či rebusem jste, jehož smysl už není ani tvůrci znán? Či proto blýská mezi mraky váš vábivý a svůdný řad, by moh’ vás poet ledajaký k své milky očím přirovnat? Či lampy jste, jež musí věčně nad hroby pravdy, krásy plát? [77] Či dílem pekelné jste moci a vrháte v tmu země jas, by těm, jichž život tmavou nocí, smích, ironie plály z vás? či korunou jste stvořitele, ať dobrý bůh jím nebo ďas? Či řetězem jste nekonečna, jenž věčně hoří září tou, jste hrozných světů řada věčná, jste každá koulí ohromnou, jichž při pomyslu člověk šílí nad krátkou nicotností svou? – Eh, vy, jež pláte nad mou hlavou, když pustou nocí kráčím sám, pod září vaší třepetavou, proč dnes ty divné dumy mám, proč nezřít k vám jak obyčejně, jak obyčejně – k hvězdičkám? 78