Dva pohřby.

Dva pohřby. (Rhapsodie z dějin.) (B. Kaminskému.)
Ve sterých světlech hrobka královská jak ohvězděné nebe planula, a skvostné rakve králů zemřelých dnes novou družku v řad svůj čekaly. Šum nastal, který rostl víc a víc, a zástup ku hrobce se přiblížil. Zář sterých světel mocně blýskala na bílých helmách, mečích modravých, na stkvostné rakvi krále mrtvého, na hvězdách, křížích šedých ministrů, na četných špercích bledých dvorních dam – však zář ta marně v celém zástupu jen jednu slzu v oku hledala, již změnila by v třpytný diamant – jen černá roucha, šátky hebounké a zvuky hudby, kněží táhlý zpěv, žal celé země měly jeviti. [161] U dveří chrámu s rakví stanuli. A kol ní rozstoupil se v polokruh těch tlum, již květem lidstva sebe zvou, sbor vzácných dam a šedých ministrů a generálů, vždycky slavených, a vyslanců a šlechty domácí; a dlouhé řady prostých vojínů je od všedního lidu dělily, od venkovanů, dětí, měšťáků, již v dáli tísnili se v chumáčích, by zahlédli tak řídké divadlo... A k rakvi, přistoup’ biskup šedivý, o stříbrnou se berlu opíral a třesavě řeč začal pohřební: „Ó bože věčný, přijmi na milosť teď sluhu svého, krále země té, jenž zemřel, dýkou proklán vražednou, a s hříchy odešel tam před tvůj soud! Byl králem tady z tvojí milosti a lidu svému dobrým příkladem vždy víry čisté, lásky k tobě pln –“ (tu hlas se nějak zachvěl podivně a ze lži káral starce-biskupa), „byl lidu svému štítem ochranným a vojínům svým vzorem přestkvělým v těch četných bojích za krb, za právo, 162 jež ničit chtěly roje nepřátel –“ (a vojíni, již slyšet mohli to, se pousmáli trochu útrpně nad lživou frásí starce šedého). „A v míru zas byl vládcem přemoudrým: Znal zjednat říši vážnosť v cizině –“ (a na chladných rtech cizích vyslanců jen úsměv zahrál spokojenosti), „zem jeho byla chrámem umění, jež podporoval štědrou rukou vždy –“ (a přítomen být jediný syn Mus, jen jeden z těch, již hladem zmírali v podkrovních jizbách města králova – bůh ví, jak by se k tomu usmál as!) „byl pravým otcem vdov a sirotků, byl spravedlivým ve svých nálezech a jedním z oněch dobrých vladařů, na které lid vždy dlouho vzpomíná –“ (a bylo dobře, že hlas třesavý se nedonesl v dálku, v chumáčích kde kupily se tváře ubledlé), „a rodině své dobrým otcem byl a vzorným choti svojí manželem –“ (a náhle většina těch dvorních dam vonnými šátky skrýt se snažila nach zrádný, který náhle pobarvil ta jejich líčka, dříve bledá tak) – – – 163 A biskup pokračoval v řeči své a třesoucí hlas slábl víc a víc, že sotva kolem bylo slyšeti, když boha prosil, by vzal na milosť tu duši, kterou ruka vražedná před časem hnala před nebeský soud... A zástup jistě byl by užasl nad slovy, jimiž biskup zakončil: „A mně zas, Pane, odpusť všechny lži, jež kupil jsem dnes touto nad rakví; a vraha, který v práva tvoje sáh, jenž zemi zbavil krále tyrana, a hřích ten splatil smrtí přehroznou, suď velkým svojím milosrdenstvím!“ – A biskup ruce suché k nebi vzpjal. * * * A za městem, tam v tiché krajině na nevysokém vršku popravním – když sedmý večer nastal ode dne, kdy pohřben byl král tyran zabitý – dav lidu ze všech končin scházel se. Na šibenice tmavém rameni příšerně mrtvé tělo viselo. Stráž opouštěla podle rozkazu 164 již od hlídání sešlé mrtvoly, jen zdálí ještě pozor dávala, co činit bude shromážděný lid. Tu jedni sňali tělo s čekanu a druzí rychle rýčem, motykou hrob vykopali v boku pahrbku, (neb jinde nebožtíka pochovat lid nesměl, dostav zákaz rozhodný), pak v rakev, kterou sebou přinesli, vložili onu sňatou mrtvolu, ji zahalivše v rubáš bělostný. A všechno lidstvo kolem pokleklo a obnažené hlavy sklonilo, a stařec, jemuž sporý, bílý vlas po skráních suchých v dechu větru vál, hlasitě říkal prostou modlitbu: „Ty, jenž nás chtěl mít všechny bratřími a dal’s nám v prsa touhu volnosti – ó přijmi duši tuto na milosť! Tys syna svého na kříž přibit dal, by z otroctví nás vyvlek’ Satana – suď vlídně spasitele tohoto! Vždyť nebyla to jistě vůle tvá, by ten, jenž králem zval se z moci tvé, pil naši krev a slzy a náš pot – muž tento nástrojem byl soudů tvých!“ 165 A k rakvi skloniv šedou hlavu, děl: „Slož tady klidně mladé kosti své a proklaté to místo posvěť sám. Tys nemoh déle vidět útrapy, jež snášeli tví druzi pokorně, ty’s odvahu měl, jako nikdo z nás: zem zbavit navždy toho tyrana, a čin svůj splatit smrtí potupnou. My budem tobě stále žehnati, tvé jméno bude naší modlitbou a hrob tvůj svatým místem pravnukům – nuž, Pane, přijmi k sobě duši tu vždyť lidu hlas je také hlasem tvým!“ – A již na rakev hroudy duněly, a muži, ženy, dívky, dítek dav, vše spěchalo tam hroudu vhoditi, a lučních květin plné zástěry tam sličné dívky houfně sypaly až naplnily jimi celý rov. A muži osmahlí hrud několik té hlíny brali sobě v památku... A na západním nebi překrásně plál zlatorudý, velký červánek a nachem barvil celý, šírý kraj, a skřivani ve výši zpívali 166 pod tlumem zIatoskvoucích oblaků nad čerstvým hrobem hymnu pohřební... * * * EpiIog.
To bylo za měsíc... A z rána hned dav proudil lidstva v šatě svátečním ve vykrášlených města ulicích – dnes korunován měl být nový král, syn toho, jenž pad’ rukou vrahovou. – Kdy otec jeho ještě mocně vlád, zlá pověsť o něm plaše létala, když nastoupil sám na královský trůn, tak onu pověsť skutky potvrdil a předstih’ v mnohém otce-tyrana. – Lid tísnil se po šírých ulicích, kde měl se průvod z chrámu ubírat, a v šumu, hluku, pestrém víření se známé tváře vřele vítaly a rty se otvíraly k hovoru. Však krátká se jen hlasně snula řeč, a hovořící hlas svůj ztišili, jak báli by se sluchu špehýře, a rokovali o své bídě zlé. 167 Tu mnohé padlo plaché mínění, a hlavy při tom šinuly se blíž: – zda prosit mají nyní v slavný den? snad král jich dneska vlídně vyslyší? – Však nedošel ten návrh souhlasu, král prchlý jest a jimi pohrdá, spíš by jim břemen ještě přitížil. – Snad tedy stěhovat se v cizinu? Než kdo opustí rodnou svoji zem? – Či snad – – jak tehdy onen mladý muž – – kdy svobodu jich žitím zaplatil? Však upřeli jen zraky zděšené na mluvčího, a na sta námitek se ze stísněných prsou hrnulo: – kde druhý jest, jenž tak se odváží? – Toť nerozum! Toť rada šílená? – Kdo ví, co potom na nás přišlo by? – Ó tehdy bičů byvše sproštěni, cítíme biče s uzly doléhat!... – Nic, trpět, trpět, bůh, jenž řídí vše, jest moudrý vždycky ve svých úradách, a nikdo neví, k čemu dobrému se toto zlo jich jednou obrátí! A tu a tam i kletba dopadla na hlavu toho, který v popravním tam pahrbku svůj věčný dřímal sen. 168 A tato kletba v celém zástupu hlasného živě došla souhlasu, svorně zlořečil tak všechen lid... A po dlouhém a dlouhém čekání od kathedrály rány zahřměly zvonů všechněch souzvuk velebný, a na to děla sterá nad městem ran na sta vychrlila z jícnů svých, a průvod bral se zvolna ulicí. Řetězy vojska, řady kočárů před užaslými zraky letěly, a tísnění a šumot, vírný hluk víc a víc rostly, kočár královský jak míjel kolem davů stísněných. Tu někdo: „Sláva králi!“ provolal a na to nové: „Sláva!“ zahřmělo, a na škaredé tváři králově se lehký úsměšek teď objevil, a ze rtů stažených moh’ každý číst: Profánní luzo, tebou pohrdám! Však lid v tom viděl úsměv blažený, a čepice a šátky, klobouky mávaly pozdrav k jeho kočáru, by jen ten úsměv jeho nezmizel. Kmet velebný, jenž řečí dojemnou kdys vroucně slavil vraha králova, 169 a muži, kteří ještě v kapsách svých snad hroudy z jeho hrobu nosili, a dívky, které s okem slzícím kdys rakev jeho květy zakryly, co hrdlo stačilo, vše řvalo teď: „Ať žije král!“ 170