VI. V dešti.

Josef Svatopluk Machar

VI.
V dešti.

Jak olovo jest nebe kalné, a déšť se snoubí s vichřicí, a žluté vody proudy valné se hrnou pustou ulicí. Líc mrzutá se někdy mžikem u oken mihne pokraje, a dole občan pod deštníkem jde mokré šosy zdvihaje. Co dělá as mé drahé dítě, když čas tak hloupě vede si, zda ku klavíru sedla hbitě a bije v bílé klávesy? Neb čílko svoje podepřela nad verši, jež jsem přines’ jí, či album stkvostné otevřela a nad mou podobiznou sní? [27] Neb horší se, že mračen síly a deště, větru divý vztek nám schůzku dnešní překazily a kouzlo našich procházek? Ó hněvem plá a čílko chmouří, ó zřím ji v okně stojící, a kletbou stihá drsnou bouři a zablácenou ulici, vždyť nemůže můj anděl zlatý dnes opustit tu nudnou síň a nésti nové, drahé šaty na vztek a odiv přítelkyň! 28