VI.
V dešti.
Jak olovo jest nebe kalné,
a déšť se snoubí s vichřicí,
a žluté vody proudy valné
se hrnou pustou ulicí.
Líc mrzutá se někdy mžikem
u oken mihne pokraje,
a dole občan pod deštníkem
jde mokré šosy zdvihaje.
Co dělá as mé drahé dítě,
když čas tak hloupě vede si,
zda ku klavíru sedla hbitě
a bije v bílé klávesy?
Neb čílko svoje podepřela
nad verši, jež jsem přines’ jí,
či album stkvostné otevřela
a nad mou podobiznou sní?
[27]
Neb horší se, že mračen síly
a deště, větru divý vztek
nám schůzku dnešní překazily
a kouzlo našich procházek?
Ó hněvem plá a čílko chmouří,
ó zřím ji v okně stojící,
a kletbou stihá drsnou bouři
a zablácenou ulici,
vždyť nemůže můj anděl zlatý
dnes opustit tu nudnou síň
a nésti nové, drahé šaty
na vztek a odiv přítelkyň!
28