Smrť.
Již tomu rok, co nosí v čele stíny
a v prsou prosaické souchotiny.
O holi opřen chodí volným krokem
v chlad háje, kdež rád sedá, nad potokem,
a stromy v dálku, když tam v krvi zmírá
dne pochodeň, rád v teskných dumách zírá.
Dnes slabé nohy služby odepřely.
A matce zrak se v slzách topil celý,
když lékař řek’: „Již dejte, co si přeje...“
On v lenošku sed’, stíny z obličeje
mu zmizely a vpadlým, černým zrakem
se zadíval tam v západ za oblakem.
A náhle nesměle mu sjelo s retů
„Jak rád bych, matičko, dnes cigarettu!“
A v malé chvíli ruce zhubenělé
rozkoší tisknou svého ničitele.
Jak v dávné době vzplály jeho oči,
když zřel, jak světnicí se kola točí,
[89]
ba nevzpomínal na to, co zvem: kdysi,
zřel jen ten dým, jak vine se a mísí
a vzhůru plyne oknem otevřeným.
A západ protkal svitem ozlaceným
ten modrý kouř a růže purpurové
vykouzlil v posled v líce mramorové.
Dohořel doutník, ruka matku hledá,
a na hruď její klesá hlava bledá...
90