Příteli Jindřichu Součkovi.
Ta láska, která sladce chutná,
jak révový mok krvavý –
a jejíž jedna kapka rmutná
též celé žití otráví,
ta naděje, jej vždy nás sílí
a jaro kreslí v jeseni –
a jako bludička nás zmýlí
a svede v bahno trápení,
to nadšení pro dobro, krásu,
jež ukazuje v lesku svém,
že zpozdili jsme příliš v času
se s naším na svět příchodem,
ta nenávisť, již k jiným máme
a kterou mají jiní k nám,
ta nuda, která mosty láme
ve dobrých předsevzetí chrám,
[144]
ta vášeň, slzy, radosť, žaly,
sny, spaní, všední rozpravy,
ty Epikurů ideály,
i ducha vzácné zábavy –
toť vše, co životem zde zve se,
toť vše, co žijem’, příteli,
to každý den nám stejně nese –
a to tě tolik veselí!
A když tak večer kráčíváme
tou oživenou ulicí,
kde sevšednělé tváře známé
a svět se hrne šumící,
kde, obdivuješ – dobrý znatel –
vzrůst, toilettu sličných dam,
kde lovíš zdvořilosti přátel
a pozdravuješ vlídně sám,
já chvím se, až se vkrade zvolna
vzdor radosti té vířivé,
do hrudi tvojí touha bolná,
a přesycení v srdce tvé
až vše, co zve se blaho, štěstí,
v něž věříš, doufáš ze všech stran,
145
kol tebe prázdně zašelestí,
jak podzimkových větrů van,
až budeš cítit kol svých skrání
jen černou sudbu poletat –
co vzdechů, slz a odříkání
tě plytké štěstí bude stát!
A na prahu pak, drahý, hrobu,
až s žitím účet vyrovnáš
a vzpomeneš na zašlou dobu
než světu navždy „s bohem“ dáš,
jsem zvědav, zda bys řekl „ano“,
když bych se náhle tebe ptal:
Než bylo všechno dokonáno,
zda-li ten život za to stál?!...
146