Je čas, kdy ztrácí vládu přísná moda,
kdy rudne, žloutne v sadě ovoce,
kdy květ se žárem kloní hluboce,
a s jemnou hudbou komár žhavě bodá.
Je čas, kdy v osluněném potoce
se tiše, líně plouží teplá voda,
kdy spánku pták a list se mrtvu podá,
a žába pronikavě křehoce...
I člověk rozloží rád svoje údy
pod stinným stromem v husté měkké trávě
a leží bez tuch, vzpomínek a nudy.
Ó sladká chvíle! Rozum kantorský ji
zve leností – a chvíle ta je právě
snad meziaktím v mnohé tragedii...
Dík velký vždycky budu vzdávat bohu,
že v moje prsa – hnízda prý všech hříchů –
též uložil dar ďábelského smíchu
a stvořil hlupce, jimž se smáti mohu.
Dřív jsem jich věru v tichu litovával,
nad katechismem když jsem skláněl šíji –
čas změnil vše, teď přešel citů nával,
a mravouce drze ve tvář biji.
A věru, moudří jít jen světa vírem,
jíž krev a rozum stejně chladné mají,
a kasty oné nebýt v světě šírém,
jíž vtip a smích vždy ve hruď pronikají
a pění krev a směšným vztekem zbrojí –
snad bych se zbláznil nudou z nudy svojí...
Hor dálných čela hoří karneoly
a nad nimi se proudy nachu slily,
a mrak, jenž letmo ku západu pílí,
háv rudý oblek’ hor těch nad vrcholy.
Sbor drobných mráčků na blankytném poli
jest topasy tkán; jak vlas bájné víly
se zlaté proudy nebem rozzářily –
vše duha, jas – ať hledneš kam chceš koli.
Ó západe, jak často stál jsem němě,
a zapomněl v tvé kráse bídné země
a necítil, jak tísní život celý...
Teď modrý parasol, jejž nosím stále,
jen roztáhnu a kráčím rychle dále,
by mne z těch barev oči nebolely...
Ať se den ráno modrým nebem lije,
či ať se halí v popelavý šat,
ať vidím večer v rudých barvách plát,
či ať ten západ chmurná mlha kryje.
Mně vše je stejné. Vždycky času spád
mi olověným křídlem v prsa bije,
vznést k životu už nemohu své šíje
ni nenávidět, ani milovat.
Jsem jako kámen, který hozen maně
bez citu letí, zapadne v bok stráně,
tam tlí pak tiše a v prach rozpadne se...
Ó pravdou-li, že zas se k žití vznese
prach lidských těl, v nichž duch zas počne plát –
Ať přes můj rov se vzkříšení hlas nese
a mne ať nechá jak ten kámen spát!