Credo...
Toť vidění podobenství slávy Hospodinovy.
Ezechiel 2. 1.
Na siném nebi mračna míhala se,
les úpěl tesklivě, a vichr divě dul –
já jsem ho viděl v hrůzoděsném jase,
hlas jeho zvučně hřměl, když černým mrakem plul:
„Zas rozepjal jsem mračen okruh siný
a lekám hlasem svým sbor světů i tu zem,
však nechci zničit je, ni hrsť tu hlíny,
já proto volám jen, že v síle ještě jsem!
Již věky tomu, co jsem v teskné chvíli,
již na mne uvrhla ta prázdnosť pravěká,
zem stvořil v pohled plnou krásy, síly
a směšnou hříčku svou a vzdor svůj – člověka.
Jej učinil jsem vládcem davu tvorů
i země nejkrasší ve sboru hvězdnatém,
však rabi to, již kloní hlavu v vzdoru
a dýku vražednou skrývají pod šatem.
[172]
Vzdor země k člověku já stále sytím,
pot lije krvavý on každém při kroku
a zjednává své vůli průchod bitím,
však ruka bolí víc, než záda otroků.
A přece mi děkuje, přec hymny pěje
mně, bohu vlídnému, bytosti neznámé,
mne dárcem dobra zve, a přec se leje
mu v pohár života jed hořký z ruky mé.
Já dal mu vášeň, jež ho vždycky svírá
a s chvilkou rozkoše žal dlouhý přivodí,
já dal mu nemoc, jež mu radosť zžírá,
a nudu, která vším, jak střepem, pohodí.
Já dal mu rozum, co se v tomto tají,
on neví, že to boj a konečný pak zmar,
leb jeho skříní v staré jeho báji,
v níž krásná Pandora svůj zhoubný měla dar.
On myslí, hloubá, vrtá v svoji zemi
a sčítá tělesa na drahách klikatých
a po vší práci s potu ručejemi
svou pozná nicotu z těch světů hvězdnatých.
A hlavu kloně v suché dlaně, kvílí
a chladné přírody se táže, čím zde jest –
173
a já se bavím v teskné věčně chvíli
ve chladném okruhu těch věčně němých hvězd!
A jest-li který mne z děl mojich pozná,
mou hroznou podstatu a jedovatý dech,
tma šílenství ho obestře hned hrozná
a jeho myšlénky dám lidstvu na posměch.
Až omrzí mne hra ta lehká, všední,
pak všechna tajemství i celou bytosť svou
těm lidem odkryju, by podiv slední
jich hrudí zachvíval, jak prázdno hrudí mou.
A jedním dechem roztříštím ty světy
a aether roznítím pak žhavým dechem svým
a budu zřít já, všemi tvory kletý,
na hrůzu plamenů a zkrvavělý dým.
A zpiju na dlouho se lidstva pláčem, kletbou...
pak tmavým prostorem se budu šinout dál...
a světy vytvořím zas jiné s jinou setbou“ – – –
a Hrozný, Příšerný se s bouří v dálku bral....
174