VII.
Tichá láska.
Když večer chmurný, mračenplný,
skryl zemi tmavým závojem,
Leander vrh’ se v bílé vlny
a k Sestu ploval příbojem.
A Romeo, ten sličný, mladý,
když utich’ denní ruch a shon,
zeď přelezl vždy u zahrady
a stoupal k milé na balkon.
A jiní reci velké slávy
co smělých činů vyvedli,
by jeden pohled usmívavý
a bílou ručku zahlédli!
My, děti doby pokročilé,
těm rekům smějeme se všem,
jich činy čteme z dlouhé chvíle,
však nejdem za jich příkladem.
[29]
Když večerní vzduch jemně vlaje
při jasném zpěvu skřivánků,
a ve skle oken rudě hraje
zář stkvoucí zlatých červánků.
Když na východním nebi tiše
se plný měsíc zastkvívá,
a z tůní celé žabí říše
zní hudba divná, truchlivá – –
Tou klidnou, šumnou, osamělou
my chodíváme alejí,
kde pod nohy se květy stelou,
jež větry za den sevějí.
A volně při tom hovoříme
o měnivých dne příhodách,
o všem, co kolem sebe zříme,
co bude se nám zdáti v snách.
A za mráčkem pak zříme jemným,
jenž plyne z mého doutníka,
jak stoupá hávem stromů temným
a v třásních jeho zaniká.
Smích, pomlčka a vážná slova,
– tak stálá změna neznaví –
30
až zhasne tříseň červánková,
a zavane dech zimavý.
Má milá zahalí se plaidem
a jdeme domů bez spěchu,
a měsíc v světle modrošedém
své lesky lije na střechu.
A slyšíme pak ještě z dáli,
jak šumí našich stromů sbor,
jak by si ze sna povídaly
té naší lásky rozhovor...
31