VII.
TICHÁ LÁSKA
Když večer chmurný mračen plný
skryl zemi tmavým závojem,
Leander vrh se v šumné vlny
a k Sestu ploval příbojem.
A Romeo, ten sličný mladý,
když utich dení ruch a shon,
zeď doved přelézt u zahrady
a stoupal k milé na balkon.
A jiní reci velké slávy
co smělých činů vyvedli,
by jeden pohled usmívavý
a bílou ručku zahledli!
My, děti doby pokročilé,
těm rekům smějeme se všem,
jich činy čteme z dlouhé chvíle
a nejdem za jich příkladem.
Když večer mírný vánek vlaje
při jasném zpěvu skřivánků,
když na skle oken v rudo plaje
zář roztrhaných červánků,
když na východě měsíc tiše
bez světla stoupá nad obzor,
když z tůní celá žabí říše
melancholický spustí chor – –
33
Tou klidnou, šumnou, osamělou
my chodíváme alejí,
kde pod nohy se květy stelou,
jež větry za den sevějí.
A klidně při tom hovoříme
o měnivých dne příhodách,
o všem, co kolem sebe zříme,
o všem, co zdálo se nám v snách,
a lípy v klenbě ševelící
chytají štěstí chvilek těch – –
snad na jiné dva milující
je vydychnou zpět po letech...
Smích, pomlčka i vážná slova,
– tak stálá změna neznaví –
až shasne tříseň červánková,
a zavane dech zimavý.
Má milá zahalí se pledem,
a jdeme domů bez spěchu,
a měsíc v světle modrošedém
své lesky lije na střechu.
A slyšíme pak ještě z dáli,
jak šumí našich stromů sbor,
jak by si ze sna šepotaly
té naší lásky rozhovor...
34