Je v parku lávka, kterou za dne
dvě lípy stíní šumíce,
a v noci letní, jasné, chladné
tam padá světlo měsíce.
V těch nocích, které rádi mají
dva milující, koček tlum
a mudrc, který snívá v taji,
a básník, plný velkých dum,
v těch nocích přišla moje milá,
jí devatenáct bylo let,
má Rusalka, má dobrá víla,
již halil řásný, bílý plaid.
Ó zašlé noci! Chvilkou zpíval
pták, jenž se ze sna probudil,
a měsíc větvemi se díval
a třpytné proudy travou lil,
v nich mlha modravá se chvěla
a park ten rosou kropila –
a noc ta byla velká, stkvělá,
jak bájná, rajská idylla!
Ta lávka, kde se stín lip stele,
by vypravovat mohla as,
co kouzla bylo na tom čele,
co lesku plálo ze spod řas,
co přísah sjelo s luzných retů,
co slibů, plánů bezpečných,
jak zdobila mi spoustou květů,
drah příštích cestu společných!...
Ta lávka lidí moudřejší je
a vzpomínkám slov nehledá – –
teď šedý mech ji celou kryje,
a nikdo víc tam nesedá.
Park pust je, smuten. V noci třpytí
se hvězdy věčně v běhu svém,
a měsíc nad ním nyní svítí,
jak smutná lampa nad hrobem.
Má Rusalka, má dobrá víla,
v těch nocích v městě vzdáleném
dvě malá lůžka odestýlá,
kam klade v citu blaženém
dvě poupátka, a k stolu hledí,
kde v zelenavém zášeří
muž její obstarožný sedí
a s klidem otce večeří...