Konec saisony.
Je říjen. Mračen ve chumáči
spí klenba nebes svinuta,
a zem se pod ní fádně mračí,
jak kráska svadlá, mrzutá.
Teď do města! Již táhnou chlady,
pryč z přírody té mračivé,
čas divadla a promenády
a veselosti vířivé!
Shon na nádraží, smích a ptaní,
hlas trubky, běh – a v jeden mih
vlak mizí pustou smutnou plání,
a celý kraj je k smrti tich...
Je doma. Otec ptá se stále
a povídá sám v jeden ráz,
o známých, příštím velkém bále,
kde královnou má býti zas.
[82]
Však mladá paní s uzarděním
jen mlčky kufry otvírá
a dětské prádlo s blahým chvěním
před zraky otce prostírá.
Ty karkulky, sukénky bílé,
ten povijan a jiný tret
ký div, že zmlkl, smál se mile
a slzel štěstím šťastný děd!
Teď ví, že musí výhosť dáti
životu svému dennímu,
jenž tou se bude dráhou bráti,
jak první vnouče určí mu.
Těm procházkám vždy odpoledne
za městem smutné po nivě,
té jizbě teplé, neúhledné,
kde s druhy dlíval při pivě,
a v kavárně novinám, kávě,
při níž zvyk’ denně usedat,
že všemu dává „s bohem“ právě –
však s usmíváním a tak rád!
A za to bude sedět stále
nad skřípající kolébkou
83
a mučit v hlavě sestaralé
jen vzpomínáním paměť svou
na písně, které pěny jemu
před šesti desítkami let,
by moh’ je nyní vnoučku svému
zas příjemným svým basem pět...
84