Motýl.
Jej vítá první úsměv jara,
když poprvé svá křídla vzpjal,
jej vítá květ, jenž vůni hárá,
a luh, jenž pestrý háv si vzal,
a slunný les a štíhlé proutí,
kde houpaje se spočinouti
si může, než jde v modrou dál.
On nesnáší jak pilná včela
med květin v ouly uměle,
číš podanou vždy vypiv zcela,
jde dál bez všeho účele,
má změnu rád a slunce záři,
vzdor paedagogu, kritikáři
tak tváví život vesele.
Čím potom jest mu smutné vání,
když léto stojí v zániku?
syt vůně, medu, milování,
jde s chladných luhů ve mžiku,
[85]
strom vyhledá si nakloněný
a v spodu jedné tiché stěny
mře bez bolesti výkřiku!
Tak zřel jsem jej. Lesk křídel smavý
mi zradil jeho útulek:
ó přírody tys mudrc pravý
a moudře žil’s ten krátký věk,
co víc chtít, kdo už zrozen k žití,
než všude krásu, lásku píti –
pak zemřít sám a tich jak rek?!
86