III.
Apostrofa.
Ó krásná, k čemu tolik zbraní
vám dáno sudbou k výboji?
Vždyť jedna z nich už dosti raní,
a rána ta se nezhojí!
Vždyť stačí jen to čelo v šeru,
jež vrhá kadeř změtená,
ta ústa svěží, jež jsou věru
jen k sladké dani stvořena,
a ňadra, která jemně halí
ten živůtek váš růžový,
by všichni svobody se vzdali
a vzali od vás okovy!
Proč ještě osud marnotratný
tak mocnou zbraň vám též dal v dar,
ten zrak, kde chví hned záblesk matný,
a opojný hned plane žár?
[100]
Ten tmavý zrak! Bez bolu, stesku,
jak často moh’ as pozírat
na oběť, která v jeho lesku
víc nesměla – než umírat!
Ó znal bych rád, zda oči jiné
vy najdete kdy na zemi,
před nimiž kouzlo vašich mine,
a naplní se slzemi!...
Však, nač ta chmura? Vaším zrakem
ta předtucha dnes nehárá –
zda zítra bude zničen mrakem,
dnes vonný květ se nestará!...
101