Ó sladké večerní ty chvíle,
kdy neposedná dětská směs
si sedla kolem báby bílé,
jež pohádku má novou dnes!
Ó nevinnosti dětské ráji,
co kras se tobě otvírá,
vždyť na každou tu plachou báji
se okem víry pozírá!
Jak často vídával jsem v duchu
nad lesem bílý měsíc plát
a v modravém a jemném vzduchu
sbor stromů v lesklých řízách stát,
blíž tiché vody, kmitající
jsem viděl mušky po zemi
a Rusalek sbor tancující
pod šumivými větvemi!
Ty dívky zlé... Jich zraky plály,
jich vlas byl zlatý, blýskavý,
a koho rty jich zulíbaly –
kles’ navždy mrtev do trávy – –
Kde víra dětství roztoužilá,
kde Rusalky, kde bájný les?
vše věda přísná zapudilá,
a bájím těm se směji dnes.
Však Rusalky jsem poznal nové,
jsou módní, trochu chladnější,
jich vábí zrak, jich planou rtové,
však srdce tím je hroznější!
Ty nezničí víc zulíbáním,
ni lásky žárem šíleným –
však bezvýznamým usmíváním
a jedním slovem studeným –
a pohled, pohození hlavy,
a zívnutí rtů spanilých,
ráz slunečníku odmítavý
a k vážným řečem bouřný smích,
muk tolik nese v noční bdění,
tak plní srdce zoufáním –
že život žitím, smrtí není,
však dlouhým trpkým zmíráním!...