XIV.
VĚŠTBA
Od svatby její v mojí duši
ožila dávná vzpomínka,
vždy k večeru mi syčí v uši
výsměšným tonem zlehýnka...
Jsem chlapcem v klidné jedné vísce.
Jsme na zahradě v soumraku.
Nad krajem posupně a nízce
lán visí černých oblaků.
Cikánka stará, zrak jak dýka,
přes zídku k nám se naklání
a věštby dutým hlasem říká
stopujíc rýhy na dlani.
„Viz čáru, jak se dolů vije,
ta druhá tne ji, překříží –
zde toho chlapce uštkne zmije,
k níž s důvěrou se přiblíží...“
Šla baba dál. Nad proroctvími
se smáli chvíli – ďas je vzal!...
Já hrdinou byl před druhými
a též se – trochu ztěžka – smál.
Než potom v dusné lesní tiši
pod jedlemi a břízami,
kde hřál se opustiv svou skrýši
had se zvláštními skvrnami,
45
neb v kotouč svinut blíže cesty
zas jiný dřímal klidným snem,
neb přes hnijící vil se klesty
a zlostně šlehal jazykem,
já ubíhal vždy dále chvatně,
a zimy dech vždy po mně táh –
ó vykládal jsem věštbu špatně,
a zbytečně byl tenkrát strach!...
Mne zloba hadů ušetřila...
A ty, ty moje spanilá,
což pro to ty ses narodila,
by se ta věštba splnila?...
46