IV.
ZASTAVENÍČKO
Byl Adam v ráji sám. Sta sluncí nad ním plálo
na temném blankytu,
na velkých lupenech to diamanty hrálo –
ráj zářil ve třpytu.
Sta květů duhových tam z očí otevřených
dýchalo parfumy,
papoušků sta a sta na snětích zavěšených
žvatlalo nad nimi.
Sta mušek rozžehlo své bílé lampy v trávě,
a tanec zavířil –
mha byla stříbrná a celý rej plál v slávě –
leč Adam smutný byl.
O platan opřen jsa, se k zemi díval pouze,
na čele mračno dum,
a chvilkou: „Nudím se!“ křik s výtkou zívna dlouze
k těm zářným nebesům...
Můj světlý anděli, má plavovlasá madame,
jen sluchu přejte mi,
nudím se jistě víc, než tenkrát v ráji Adam
té bídné na zemi.
Mně vše jest protivno, svět, jaro, vesna voná,
má sudba prokletá,
přátelé trýzní mne, když denně z Mendelssohna
mi hrají kvarteta.
94
Však líná duše ta by žárem zase vzplála,
má paní spanilá,
kdybyste jiskru jen svých modrých zraků dala
a do ní vhodila!
Za ty své výkřiky tam dostal Evu Adam,
– hle, vše zde bylo již –
můj světlý anděli, má plavovlasá madame,
kdy ty mě vyslyšíš?!
95