Příchod.
Duší mou táhne se veliký sen,
o bratřích, které kdys budoucnost zrodí,
jedenkrát v nádherný sluneční den
u břehů zelených přistanou s lodí.
Nebudou bázlivě klopiti zrak,
však jako orlové pohlédnou kolem,
na čele vryt je jim svobody znak
a tváře nezryty vášní a bolem.
Půjdou přes bláto vsí, prach starých měst,
otevřou žaláře, rozlámou meče a pušky,
v továrních zdech přečtou si bídy zvěst,
ve chrámech pošlapou šalebné bůžky!
Rozžehnou pochodně krvavé v tmách
a havěť nečistou zaženou v dáli,
překročí paláců i chatek práh,
člověka poznají v rabu i v králi – –
Kolikrát bez ozvy zmlkne můj hlas,
než loď se vaše z vln a par vynoří?
Ó, bratři silní! Vím, nedočkám vás –
však denně s důvěrou pohlížím k moři!
[3]