Nové písně (1903)

František Cajthaml-Liberté

Diplomatická verze Ediční verze
Nové Písně.
Napsal
V. L. Liberté (F. Cajthaml).
Teplice. Nákladem vlastním. Tiskl V. Seidemann v Teplicích. 1903.
[1] Příteli a soudruhu
Františku Hlaváčkovi, redaktoru „Spravedlnosti“ v Chicagu
připisuje
F. C.
[2]
Příchod.
Duší mou táhne se veliký sen, o bratřích, které kdys budoucnost zrodí, jedenkrát v nádherný sluneční den u břehů zelených přistanou s lodí. Nebudou bázlivě klopiti zrak, však jako orlové pohlédnou kolem, na čele vryt je jim svobody znak a tváře nezryty vášní a bolem. Půjdou přes bláto vsí, prach starých měst, otevřou žaláře, rozlámou meče a pušky, v továrních zdech přečtou si bídy zvěst, ve chrámech pošlapou šalebné bůžky! Rozžehnou pochodně krvavé v tmách a havěť nečistou zaženou v dáli, překročí paláců i chatek práh, člověka poznají v rabu i v králi – – Kolikrát bez ozvy zmlkne můj hlas, než loď se vaše z vln a par vynoří? Ó, bratři silní! Vím, nedočkám vás – však denně s důvěrou pohlížím k moři! [3]
Hornické vesnice.
Ty černé hornické vesnice, najednou zrozené sestry, jak celý kraj jsou vždy hlučící a hostí dav lidu pestrý. Doškové chaloupky chátrají za nových činžáků řadou. K muzice zříš jít, je neděle, hubenou tam chasu mladou! Pod okny, uprostřed soudruhů na malé mzdy otec bouří – za vsí, kam oko jen doletídoletí, z komínů štíhlých se kouří. A matky i s kupou dětí svých spěchají, kde hudba víří: a pak zas s mizerným osudem na týden další se smíří. Rychle tak život zde odkvétá, dnes jinoch – stařec jsi zítra. Večer chce žít každý! V šachtě kdes‘ bude snad již mrtev z jitra....jitra...
Potulkou.
Kdys městem bloudil jsem v bohatců čtvrti na těle, na duši vysílen k smrti. Mrzlo a sněžilo, zvolna noc táhla, do mozku plížila se úzkost náhlá. 4 Ve oknech paláce zaplála světla – u stolu panička z bible cos četla. O děcku, zrozeném v betlémském chlévě, jež přišlo spasiti vše lidské plémě. Panička četla, psa chovala v klíně – byl dobře nasycen, hově si líně. Šel jsem dál. Na rohu dul vítr lítě, tam stálo a mrzlo žebravé dítě....dítě...
Utonulé.
Kráčely dívky po vltavských březích, sličné, jak poupata růže. Vichr se obořil, do vody spadly – ach, kdo za neštěstí může? Tonoucí chytly se plujících vorů a spěly v neznámé dálky. Voda se kalila vždy víc a vlny vedly se skalami války. Vepluly do Labe. Divoká bouře v šedivých mracích se žene... A potom našli je na břehu kdesi – pod bahnem však zaplavené.
Vzpomínka.
Tak živá je ta vzpomínka, jak včera bys‘ ji čet‘ – a zatím prchlo v minulost již dlouhých dvacet let. 5 Šel mladý muž, šel domovem, na srdci tíži měl, sníh roztál, oráč robotil a v sadě slavík pěl. U staré, černé fabriky se potkal s davem děv – ty bledé byly, zedrané, stroj hučel z oken zpěv. Za dveřmi dítě žebralo, na něm jsi nezřel lest: prý tatík churav, matička již na hřbitově jest! Pak potkal starce, stařeny – ve tvářích bídy lesk; na chatách starých, shrbených též ležel němý stesk. A slunko hřálo v jarní vzduch, pásla se hojná zvěř, a květem pestrým poset byl les, pole, luh a keř. Tak živá je ta vzpomínka, ač prchlo dvacet let... A dnes? Je více štěstí tam, či ještě více běd?
Ty bratře...
Ty bratře s okem sklopeným, jenž spěcháš v šeru k dětem svýmsvým, když skončena je práce! Proč nehledíš v svět vesele, proč v líci tvé čtu svízele a stopy resignace? 6 Ty z jitra dřeš se do noci, ty nečekáš víc pomoci, na slámě spáváš v díře, a hadry nosíš na těle, před pánem stojíš nesměle, jak vypráskané zvíře. Ty stavíš pyšné paláce a hladem zmíráš u prácepráce, v zem jdeš pro démant, zlato, a při tom cítíš panský knut, neb srdce tvoje v temný blud je celé věky spjato. Ó, stůj a zdvihni kladivo a rozbij bludů předivo a starou rabskou báji, a radostně hleď v šírý světsvět, jak voní i pro tebe květ – buď volný, jak pták v háji! Již rozptýlil se černý mrak a k východu se točí zrak – již brzo vzejde zoře. Nuž, podej ruku bratřím svým, co minulo, buď prázdný dým, ta kletba, bída, hoře!
Naposled.
Na hradních portálech trouchniví zvěř, pernatá, psovitá, kančí. Čím dál, tím hůře je, to brachu věř: „chátra“ na nádvoří tančí, červenou čapku má, zbrojnický hled a k tomu Marseillku pěje. Bože, to nebylo! Co naposled, co se to naposled děje? 7 Přes erby přeletěl století čas, erb býval symbolem práva, na kole zlomen byl dřív tomu vaz, kdo právo to neuznává. Dnes však erb červivý, zapadá v prach, a hrad se v základech chvěje. Kde úcta poddaných, před holí strach? – Co se to naposled děje? Na hradních portálech trouchniví zvěř, nikdo se ji nechce báti, dokola vyrůstá trnový keř: uprchlý čas se nenavrátí! V údolí rozvil se červený květ, větérek májový věje, v rudých je červáncích celičký svět... Co se to naposled děje?
Tuláci.
Šel tulák zbloudilý a potkal žebráka, noc táhla – k noclehu lehli pod oblaka. Chléb tvrdý pojedli, napili vodičky, pán bůh jim rozsvítil na nebi svíčičky. A tulák po chvíli zeptal se žebráka: „Zdáš se být unaven, si brachu z daleka?“ „„Z daleka, příteli, je to mil tisíce, kde pustne v údolí má rodná vesnice.““ „Nuže, ty jako já,“ tulák dál hovořil „sešlý jsi, hladový – proč jsi dřív nespořil?“ „„Zde pohleď – mozole jsou moje úspory.““ Však tulák pohodil hlavou jak na vzdory. A žebrák potajmu si utřel slzičku, pak sám se zpovídal za krátkou chviličku: 8 „„Lichvář mi pole vzal a berní kravičky, bída mne vyhnala z mé chudé světničky.““ „Snad nejdeš ku pánům prositi za práva?“ „„Ovšem; však cesta má snad není nepravá?““ Tulák jen k obloze pozdvihl své oko: „Ba, car je daleko, a pánbůh vysoko! Já také hledával podobné přeludy, místo nich našel jsem jen bídy obludy. Blah ten, kdo zlato má a hrubou, silnou pěst, za obé dostane právo i moc a čest! Ty tiše přihrb se, když biřic huláká – –“ a spánek přerušil žaloby tuláka. Oba se vzájemně jak bratři objali, ukolébavku jim cvrčkové zpívali....zpívali... Když jitro zlato své v krajinu rozlilo, zaklení hromové ze sna je vzbudilo. Nad nimi anděl stál a meč měl po boku, pušku na rameni – nutil je do kroku... Té noci nespali v příkopu silnice – neb plány spřádali v zdech staré trestnice. A jednou z večera bez velkých orací z trestnice do světa vyšli dva tuláci. Byli víc shrbeni, zrak jejich více plál, víc hněvu, hořkosti v duši si nesli v dál....dál...
Červená okna.
Tatík se upil v kořalně k smrti – nebyla práce a nebyl chléb! A sešlou matku bída zas škrtí – však tich je o tom její byt-sklep. 9 Ulici měla dcerka za kojnou – což div, že dětství opadal květ? Za městem kdys, za večeři hojnou vznešený pán ji uvedl v svět. Za městem kalná utíká voda, co urve, nikdy nespatříš víc. Hlad je zlý, v mladém-li těle hlodá, a hadr sličnou zohyzdí líc. Červená okna v ulici šeré – za nimi víno, láska a zpěv! Tam ústí tajně pěšinky steré a líná rázem vzpění se krev. Otec se upil a matka zmírá, za oknem rudým zní dcerky smích. Pokrytec vzdychne, kamení sbírá: „Proč, Pane, trpíš sodomský hřích?“
Fabrikant Skrad.
Chudý lid strádá v pohorském kraji, dře se za stavem, sotva se nají – tož náhle stál tu dům jako hrad. Vysoký komín se týčí k nebi, oh, ví co lidu je zde potřebí, dobré má srdce fabrikant Skrad! Jinak to ihned chodilo kolem, lépe žilo za chudým stolem, farář křtil víc – má výdělek rád. U muzik plály do rána svíce, mládencům, pannám sežloutly líce, popouštěl vestu fabrikant Skrad. 10 A kdo sem přišel za málo rokůroků, hrozně se divil při každém krokukroku, z továrny když zřel davy se brát. Pod krásnou vilou, kde rostla tráva, někdy lid vděčně provolal „Sláva!“ – tak to rád míval fabrikant Skrad. Však jednou divné koření zkvetlo, pořádek nový důkladně spletlo, prokletá chvíle na tisíckrát! Utichly na ráz v továrně stroje, hučely davy jako včel roje, až vztekem umřel fabrikant Skrad. Plakala hořce ctihodná vdova – však brzy stroje letěly znova, olovo a prach lid musil žrát.... Pan farář pak o spuštění hřímal a peklo volal na rudý příval, kterým se zalknul fabrikant Skrad. Na stráni v hrobce se zlatou bání spravedliv čeká na zmrtvých vstání – do vetchých nechtěl hřbitovních vrat. Z fabriky ohlas letí sem hluku, rab jde kol, zvedá zaťatou ruku – však tiše dřímá fabrikant Skrad.
Z časů roboty.
Plakala sedřená vrásčitá matička: na vojnu vzali jí drahého synečka. Do pestrých šatů jej na rychlo oděli, šermovat učili s vražednou ocelí. 11 Chystej se, vojáčku, chystej se do boje, nepřítel vlasti tvé nechce dát pokoje! Pohaněl prapory prý tvého knížete – k pochodu polnice a bubny zazněte! Chystej se, vojáčku, prolíti mladou krev – ukrocen knížecí jen tak být může hněv! Padneš-li, slávu tvou roznese světem zvěst: za vlast, za knížete umříti – velká čest! Budeš-li mrzákem bez ruky, bez nohy, na prsou plech stiší tvůj povzdech, ubohý! Flašinet, mošna, hůl – toť konec písničky: nad vojákem se, ach, ustrňte, lidičky!
Katastrofa.
Slunko se na západ pomalounku kloní, na kapličce ve vsi umíráček zvoní. Sousedi se diví, rozmlouvají zdlouha: na věčnost odešel právě starý slouha. 12 Truchlí celá obec, truchlí samospráva, pokud slouha chodil, vždycky byla zdráva. Starý rychtář, radní potřebují rady – a nebožtík uměl poraditi všady. Ve všem doved’ najít šťastně pravou dirku, hladce šlo, co chtěli páni na pecirku. Starosta i radní uměli psát kdysi – teď je hlavy brní nad došlými spisy. Nuže, slouha přišel, nasadil si brejle: „Jářku, takhle, tentonc, je to kmotře Hejle.“ Ba, i ve komisích dbáno jeho hlasu, nebo když se pilo na obecní kasu. Doba těžkých zkoušek obci teď nastává, že ji opustila nejmoudřejší hlava.
Opuštěný.
Kříž starý, sešlý, zrezivělý se k propadlině naklání, tvář Krista svrasklou, zasmušilou dým z haldy žhavé zaclání. A cesta, jež sem kdysi vedla nábožné duše z dědiny, již dávno plevelí zarostla, jak pusté břehy Běliny. – Tak zapomenut tlíš zde, Kriste, pod Tebou půda rozryta: tam dole pro jiného boha krev tisíců je prolita! 13
Vichřice.
Tři dny dlouhé, tři bezsenné noci zmítá okny vichr zběsilý. Já na loži v kleštích zlé nemoci malomocně vstát chci na chvíli. Na prsou mi černá můra sedí, v skráň proud krve bije ohnivé – z koutka jizby dlouho na mne hledí drahé dětské oči truchlivé.
Strašidlo.
V stříbře se chví májová noc – ponocný propadl ve spánku moc, měsíček v rybníce shlíží svou tvář, bludiček v bažině mihá se zář....zář... Kdo to ťuká na okénko? Panenka odkládá své přadénko, panenka v chaloupce zjasnila líc, k okénku otevřít pospíchá vstříc. Tajemný muž do okna vklouz’, byl v rubáš oděný a neměl vous, průvanem lampička uhasla hned, tmou mlaskly hubičky sladké jak med. Na zvonici zahoukl výr – kdo as o půlnoci ruší tu mír? Na našem hřbitově duchů je čas – kdo’s dobrý, dávno spi a duši spas! Když houká výr a štěká pes, prochází strašidlo skrz celou ves, nikomu neškodí, plodí však strach, neb možná, že to je sám Arcivrah! 14 Za živý svět nejde lid ven, dokud křik kohoutí nezdraví den, do kostelních potom pospíchá bran: tajemství velké zná velebný pán.....pán...
Soudný den uhlobaronů. (Padlým horníkům na dole Jupiter 14. ledna 1902)
Zas přišla na nás nová rána, tak častá za posledních let, předvídaná, však nevolána, na důkaz, že vždy horší svět, krev stydne a u srdce mrazí a žalné chorem zní stony – ach, smilujte se, lidé drazí, nad uhelnými barony! Proč dopouštíš tak na své sluhy ó Mamone, ty bože náš, proč živlům v naše žírné luhy pronikat a pustošit dáš? Jest bol náš strašný beze hrází, vždyť pytel bere úhony – ach, smilujte se, lidé drazí, nad uhelnými barony! Dnes stávka, zítra plyn a voda nám řádí jako hrozný mor, den ode dne je samá škoda a každý z nás nešťastný tvor, co nejdřív budem’ chodit nazí když nezlepší se zákony – ach, smilujte se, lidé drazí, nad uhelnými barony! 15 Našinec hořké slze roní, když hledí v spustošený důl, co zhynulo tam drahých koní (k té práci nejde levný vůl), co pěkného se uhlí zkazí, jež tvoří naše záhony – ach, smilujte se, lidé drazí, nad uhelnými barony! Akcie skoro stejně stojí, a kurs jen zvolna stoupá výš, na havířích se sice hojí, však přece je to těžký kříž, ba, mnohý řekne, že jsme vrazi – s liščími nosy, ohony – ach, smilujte se, lidé drazí, nad uhelnými barony! Že horníci též při tom padli, to akciím neškodí nic, za jeden život, takto svadlý se přihlásí jich na tisíc, pro sirot žal dost zbylo sazí z bratrských fondů opony – ach, smilujte se, lidé drazí, nad uhelnými barony! Kdo za smrt havířů těch může? Bůh Mamon v oběť chce mít krev! Ať každý bedliv své je kůže – ostatně, je jich jako plev. Pro vdovy příspěvky se schází, tož i my bijem’ na zvony – ach, smilujte se, lidé drazí, nad uhelnými barony! 16 Jen na nás nikdo nevzpomene, leda, že hněvně pohlédne, jen na nás, v duše zarmoucené i pěst zaťatou pozvedne, před prahy naše Strach se plazí a Pomsta zpívá zlé tony – ach, smilujte se, lidé drazí, nad uhelnými barony! My hrozného nic nespáchali, my chtěli jenom trochu žít, proč krev pít a kůži si dali přes hlavu lidé mlčky dřít? Jak myslivec na zvěř vychází i my šli lidské na hony – ach, smilujte se, lidé drazí, nad uhelnými barony! Hle, nohy se nám náhle boří do pekla, kde vše v plameni, i bůh náš, Mamon, v dým se noří a my jsme celí zmámeni. Čert boha na hlavu nám hází, krk spíná zlaté ve spony – ach, smilujte se, lidé drazí, nad uhelnými barony!
Pokání.
Sestaral padišah. Svou hlavu šedou v mešitě chýlí na prsa níž, slzí tok skrápí mu tvář scvrklou, bledou – na duši velká spočívá tíž. Harému nedbá, ni arabských koní a čibuk též mu nechutná víc, života slunko se k západu kloní a tma se plíží do zřítelnic. 17 Allah je velik! Oh zakázal vraždy a loupit chaty sirot a vdov, svůj čibuk kávu měl Turek mít každý ženy a děti a vlastní krov. Co činil padišah v dlouhém svém žití? Ach, děsně bouřil Allahův hněv! Minulost celá mu krvavě svítí, zní otcův pláč a matek i děv. Na pláni válečné jak zralé klasy nejlepších junů klesat zří lán, slyší i zuřivé, šílené hlasy – a jím byl rozkaz k vraždění dán. Padišah vidí i spálená města, nad nimiž zlatý půlměsíc vlál, krvavá, pustá je celá ta cesta, kudy voj jeho se kdysi bral. Allah je velik! Již zvolna se šeří, padišah z chrámu se nechce hnout. Sláb, stár se kaje teď. V zoufalství věří, že přísný bude poslední soud.
Stará pohádka.
Tisíce let píseň slyšíme pěti: že otce jednoho všichni jsme děti. Co je nám potřebí, otec vždy vidí a naše osudy přemoudře řídí. Co roste, co dýše, moc jeho cítí, v nádheře skvěje se i polní kvítí. Ptáčeti píseň a dal a volnost zlatou – slunko nad palácem hřeje i chatou! 18 Chudým dal robotu, sedlákům líchu, boháčům plný stůl, lenost a pýchu. Tak láska bezměrná otcovsky měří – kdo chce, ať té staré pohádce věří!
Cikáni.
Cikáni zas táhnou krajinou – zvolna jde koník u káry, na cestě ve stínu stromoví pestré se kmitají cáry. Osmahlí junáci hovoří a ženám jiskří se oči a malých cikáňat družina vříská a v reji se točí. Je parno. Pot řine z oráčů, kteří dřou na panském poli. S údivem hledí na cikány, jak mizí přes hory, doly... Cikáni zas táhnou krajinou, kam touha mocná je nese. Za metlu boží je sedlák má, v statku se před nimi třese.
Aliance.
Aby se nám dobře vedlo, občané, armády dvě bedlivě nás chrání. Jedna šavlí a bodákem šermuje, druhá čerty kropáčem odhání. Spokojeně nyní křesťan spí i žid, kdo rýpá, je sviní, a hned bude bit. 19 Aby bída neřádila na světě, šavle ji vždy ve úkrytu drží, po smrti pak naše hříšné dušičky vede kropáč kol pekelných strží. Tak to bylo vždycky, tak to musí být, hned půjde do klícky, kdo chce na to klít. Aby se nám dobře vedlo, občané, v potu tváře jezme kousek chleba, však ochránci o maso se rozdělí, neboť ví, kde nejvíc je ho třeba. Chudoba je hezká – jdi se pomodlit, zítra, ne-li dneska budeš víno pít! Abychom se jednou v nebe dostali přes slzavé světské údolíčko, musíme pro obě tyto armády snášet maso, chleba, víno, mlíčko. Blažen, Petře, Pavle můžeš orat, sít, pokud kropáč, šavle chtí nad tebou bdít!
Krev lidu.
Krev lidu je tak laciná, že plno ji všude teče, ať víří kola, pára vře, ať děla hřmí, planou meče. 20 Jdou těla z fabrik vyssátá, bez morku jejich jsou kosti, jim šťávu Moloch vystřebal a ještě syt není dosti. Krev lidu je tak laciná a chléb je malý a drahý – kdo chléb chceš mít, jdi, vyceď krev pro tvoje bezcitné vrahy!
Dělnice.
Ty malá hezká dělnice, snad včera školní lavice jsi teprv opustila! Dnes vážně v družek skupině jdeš z práce v pozdní hodině – a z jitra zas do díla! Šat chudý, prostý na těle – ni chmura není na čele a mír ti zírá z očí. Pán všiml si tě na dvoře, když zdravila’s jej v pokoře – hle, za tebou se točí! Ty malá, hezká dělnice, líp půjde ti ve fabrice, když budeš jenom chtíti... 21 Až jednou půjdeš z práce zpět, zříš v blátě zašlapaný květ jak zlomené tvé žití...
Nevěř!
Nevěř, nedej nic na krásná panská slova, když o vroucí lásce kážou chudině. Byl’s tolikrát zklamán, budeš zklamán znova, sobě věř a vlastním bratřím jedině. Nechtěj jako žebrák dar od pánů bráti, neboť hýří za tvůj mozol krvavý. A ty svoje děti slyšíš hladem lkáti – almužna hlad jejich nikdy nespraví. Hluboká je propast mezi dvěma světy: na jednom je otrok a na druhém pán. Chceš-li ji překlenout, spadneš v jícen kletý, abys dole bídně skonal rozerván. Svojí vlastní cestou ubírej se v žití, ukovej meč na rozbití rabských pout. V srdci oheň lásky nechť se k pravdě vznítí – panským slibům věří jenom slabý bloud.
Kovkopové.
Ve věčné noci jak železný stroj bušíme do skal a uhlí, o každou píď vzteklý vedeme boj – mnohý z nás padl již ztuhlý, kouř stoupá ze skály, kouří i krev, kouř těžký z šachty jde výše: kopáme velký hrob; pohřební zpěv po chodbách plouží se tiše. 22 Před ničím necouvnem, nesmíme zpět, v tvář každé hledíme moci, nám slavík nezpívá, nevoní květ, do věčné bezhvězdné noci, hrobaři určil náš osud, náš pán – tož hroby ryjem do země, nesčetných při práci tržíme ran a rány vracíme temně. Ve věčné noci jak železný stroj vítězně jdem’ krok za krokem, každého vyzveme v krvavý boj, každý nám divokým sokem, kdo není s námi, ten proti nám jest, a s cesty musí nám jíti, podkopy kladem pod základy měst – kdo půdu třesoucí cítí? Kopáme velký hrob bez počtu let, únavy neznáme žádné, padáme denně doň – však naposled mimo nás kdosi doň padne! Zasyčí plameny, udeří blesk, zahoří záplavy rudé, naposled ozve se skřek hrůzy, stesk – a hrob vše hltati bude.
Víra.
Ve vzduchu mraky zlopověstné visí a bouřliváků ozývá se křik, svět pln je třeštění a těžkých krisí: o trůn se chvějí Zbabělost a Zvyk. 23 Já bloudím, bloudím..bloudím... stále cosi hledám – nechť se mnou zmítá rozkacený vír; tisíckrát klesnu a zas již se zvedám, a stále doufám, že naleznu mír! A víra vroucí ku předu mne žene – však nepočítám na nadzemský ráj: já věřím v lidstvo, láskou obrozené, jež samo sobě stvoří věčný máj.
Volnosti!
Tisíc paží připraveno, tisíc čeká smělých hlav, kdy se zjevíš, krásná ženo, zahalena v rudý háv, tisíc srdcí v bouřném tluku pozdraví tě v radosti, až všem rabům stiskneš ruku, Volnosti! Vlny bídy kol nás bijí, – chřestí pouta, řetězy, vlci, lišky strachem vyjí, zhouba všude vítězí, v troskách chrámu boha Baala psi se perou o kosti – a ty z vězení jsi vstala, Volnosti! Marná katů zášť a zloba, marny pevné žaláře: sama otvírá se koba, katům ssinají tváře, pozdě z nich se mnohý kaje, spásu hledá v milosti – prapor tvůj nad trůny vlaje, Volnosti! 24
Zpověď.
Tak mnohý výtečník spisuje pamětipaměti, když se byl povznesl z plebejské havěti a pro vlast vykonal čin hodně veliký: neokrad’ občany, národní podniky. Kdo však byl čiperný a kradl v záložnězáložně, běh žití jeho tisk oznámí nábožně (aneb též pikantně dle přání publika). Nuž, slyšte i zpověď chudého básníka: Já světlo světa jsem neuzřel v paláci, tatík za bídnou mzdu chodíval na práci, já rost’ jak planý strom, byl věčně hladový – takový kluk hříchy na sebe nepoví! Ať hřálo slunéčko či pálil ostrý mráz, já bos jsem užíval přírodních těchto krás, posměch mne provázel soudruhů proklatý, když moje na šatech zahlédli záplaty. A potom ve škole kantor i velebník rákoskou vpravili do mne přemnohý lík – tož jsem rád honíval husy na strniště, krad’ panské brambory, pekl u ohniště a husám žaloval na všechny trampoty (když z nohou tekla krev, pomýšlel na boty). Leč krátce trvala ta tichá idyla, jak křehká nádoba se mi, ach, rozbila, neboť než minulo chlapíku třináct let, k mistrovi přísnému si do učení sed’, nad prací chýlil se až dlouho do noci, myslil, že musí být páni a otroci. A nežli minulo chlapíku patnáct letlet, šel si chléb hledati ve široširý svět, všelicos provedl, s bídou se potýkal, rodné vsi, pokoře pomalu odvykal, při tom zlý osud jím strkal a divně hrál, až náhle vstrčil jej ve krajský kriminál. 25 A než jej pánové na světlo pustili, chtěli jej přesvědčit, že byl moc zpozdilý, když čítal potajmu podvratné noviny (třeba že uznán byl z buřičství nevinný). Co dále nastalo, nestojí za zmínku, jisto jen, že užil málo odpočinku, pracoval za chleba den co den celičký, po práci přátelům skládával písničky, (za zpěv svůj klidíval neúspěch veliký, druhy spíš bavily karty a muziky), za tučný honorář chtěl živit kanára, však hladem umřel mu ten žlutý nezdara..nezdara... To je můj obrázek na hrubo kreslený, v Komnatách Duší, vím, nebude zasklený. Že nikdy výtečník na světě nebudu, tak už je napsáno ve knize osudu, ve knize osudu na strasti bohaté – šťastni z vás, kdož stránky ty ještě neznáte! Nad světa ústrky dříve jsem zaplakal – však nyní klidný jsem, byť přepad’ mne šakal klidně svou cestou jdu a hledím před sebe, pekla se nebojím a nechci do nebe.
My nevěříme sobě.
My zaťali jsme pěstě, když hnali nás jak skot, my vlekli se po cestě – na čele prach a pot. My chtěli těžká pouta pochopům mrštit v tvář – a pak jsme šli do kouta v svůj odvěký žalář. 26 My nevěříme sobě, druha se bojí druh – a radš se dáme zlobě v otrocký svírat kruh.
K prvnímu máji.
Vždycky, když zářivý sluneční dech k rašení přírodu křísí, když zpívá pták, voní růže i mech, když v květy motýl se mísí, pod jařmem v temnotě čekáme též, touhou se v hrudi dech tají: na Tebe čekáme – ó, blíže spěš, Ty lidstva budoucí Máji! Z továren, ze šachet, z polí i hor, kde otrok hyne, se mučí, od moře až k moři jásavý sbor Tobě dnes pozdrav svůj zvučí. S čistými dušemi v nový jdem svět, kde slunko svítí i láji – na Tebe čekáme, na konec běd: pospěš k nám, budoucí Máji! Po věky mízu nám střebal ze žil upír – byl vždy nenasytný, po věky biřic nás kopal a bil a kosil jako klas žitný. Po věky mlčky jsme snášeli knut – dnes hlas náš se nese kraji. Ku světlu jdeme, svůj ničíce blud: vítej nám, budoucí Máji! 27
Prodaná nevěsta.
Měla na tom světě jenom chorou matku, měla nejhezčí líc z celé vesnice, měla prostý šat a na spadnutí chatku – a přec mužských očí pletla tisíce. Znala mladé srdce, které pro ni bilo, znala krok, jež zněl kol chatky za noci..noci... Však to srdce jako ona chudé bylo – ach, a matce třeba rychlé pomoci! Bijí zvony, s dědkem před oltářem klečí bledá – přec nejhezčí ze vsi dívčice, o bohatství, štěstí jejím plno řečí a závistí žloutnou mnohých bab líce. Dobouřila svatba, rozjeli se hosté – jak zvěř bloudí v lesích jinoch za noci... Ve dvou srdcích bolest ku hrobu poroste – choré matce bylo třeba pomoci!
Píseň života.
Když dojdeš unaven ku svojí jeseni, stojíš a zpět hledíš aspoň okamžení. Tolik zříš překážek, tolik ran na těle – štěstí jsi nepotkal, jen samé svízele. 28 Vzdechneš, jak ten život uměl tě jen bíti – však ještě jedenkrát chtěl bys jej prožíti.
Mé písně.
O nocích, plných tuch a vášní lásky nižádná píseň nezní z lyry mé, na děv rty rudé nezřím, zlaté vlásky, ani na barvy nebes hýřivé. Kam jdu – vždy jdu po těžké černé zemi, napité krví, vzdechy bratrů mých, a kde hněv hledám, najdu jen strach němý a všude provází mne zpupný smích. Oh, lyru slabou chtěl bych složit stranou a polnic hlas na poplach nechat znít, šlapané lidství vzbudit jednou ranou, s tyrany svými naposled se bít!
Psí balada.
V dalekém východě, v tureckém městě občané běhají, zdvihají pěstě. Síra a plameny v mračnech se blíží – usmířit Allaha, to půjde ztíží! Ohavný spáchán byl před chvílí hřích: na pomník proroka pes nožku zdvih’. V okovech nedbalá pyká stráž bledá, psa tisíc pohodných po městě hledá. Derviši v mešitě zbožně se modlí, by Allah odpustil ten skutek podlý. 29 A čelem bijí v zem jak cep do klásků, kvílí, že nemohou za tu psí chásku! Pomiluj, Allahu, své sluhy slyš, odpust a svědomí výčitky ztiš! Budou-li Allaha zkroceny hněvy? To nikdo z věřících zástupů neví! Jisto jen, že strážcům ulétnou hlavy – na dobrou výstrahu je to lék zdravý. Jisto, že psi budou nešťastně žít, za hřích ten na zemi psí peklo mít.
Hněv.
Mne v celé ulici bojí se prý ženy, že stále chodívám děsně zamračený. Po celé ulici děti se vždy rojí a mého mračení se pranic nebojí. Vesele pozdraví v důvěrném úsměvu – co pak mi záleží na tom ženském hněvu?
Válečná.
Jen ruch a boj a pochod v před! Ať tepny bouřně bijí! Kde klid, tam k duhu žabám jde a kalužiny hnijí. 30 Je lépe slyšet bouře ryk, než hlučné žabí sbory, za boje přejdem nejvyšší panství i hlupství hory. Prý marnost všecko na světě, i slunce marně svítí – však právě proto k boji jdemjdem, neb chcem tu chvilku žíti. A pijavici zašlápnem’, jež krev nám věky střebe, žabákům kaluž necháme a černým klid a nebe. 31 OBSAH:
Příchod3 Hornické vesnice3 Potulkou4 Utonulé5 Vzpomínka5 Ty bratře6 Naposled7 Tuláci8 Červená okna9 Fabrikant Skrad10 Z časů roboty11 Katastrofa12 Opuštěný13 Vichřice14 Strašidlo14 Soudný den uhlobaronů15 Pokání17 Stará pohádka18 Cikáni19 Aliance19 Krev lidu20 Dělnice21 Nevěř22 Kovkopové22 Víra23 Volnosti24 Zpověď25 My nevěříme sobě26 K prvnímu máji27 Prodaná nevěsta28 Píseň života28 Mé písně29 Psí balada29 Hněv30 Válečná30
E: pk; 2004 [32]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Cajthaml, František; Seidemann, Vilém
(Nákladem vlastním. Tiskl V. Seidemann v Teplicích.)

Místo: Teplice

Vydání: [1.]

Počet stran: 32

Věnování: Hlaváček, František
(Příteli a soudruhu Františku Hlaváčkovi, redaktoru „Spravedlnosti“ v Chicagu připisuje F. C.)