Tuláci.

Tuláci.
Šel tulák zbloudilý a potkal žebráka, noc táhla – k noclehu lehli pod oblaka. Chléb tvrdý pojedli, napili vodičky, pán bůh jim rozsvítil na nebi svíčičky. A tulák po chvíli zeptal se žebráka: „Zdáš se být unaven, si brachu z daleka?“ „„Z daleka, příteli, je to mil tisíce, kde pustne v údolí má rodná vesnice.““ „Nuže, ty jako já,“ tulák dál hovořil „sešlý jsi, hladový – proč jsi dřív nespořil?“ „„Zde pohleď – mozole jsou moje úspory.““ Však tulák pohodil hlavou jak na vzdory. A žebrák potajmu si utřel slzičku, pak sám se zpovídal za krátkou chviličku: 8 „„Lichvář mi pole vzal a berní kravičky, bída mne vyhnala z mé chudé světničky.““ „Snad nejdeš ku pánům prositi za práva?“ „„Ovšem; však cesta má snad není nepravá?““ Tulák jen k obloze pozdvihl své oko: „Ba, car je daleko, a pánbůh vysoko! Já také hledával podobné přeludy, místo nich našel jsem jen bídy obludy. Blah ten, kdo zlato má a hrubou, silnou pěst, za obé dostane právo i moc a čest! Ty tiše přihrb se, když biřic huláká – –“ a spánek přerušil žaloby tuláka. Oba se vzájemně jak bratři objali, ukolébavku jim cvrčkové zpívali....zpívali... Když jitro zlato své v krajinu rozlilo, zaklení hromové ze sna je vzbudilo. Nad nimi anděl stál a meč měl po boku, pušku na rameni – nutil je do kroku... Té noci nespali v příkopu silnice – neb plány spřádali v zdech staré trestnice. A jednou z večera bez velkých orací z trestnice do světa vyšli dva tuláci. Byli víc shrbeni, zrak jejich více plál, víc hněvu, hořkosti v duši si nesli v dál....dál...