Kovkopové.

František Cajthaml-Liberté

Kovkopové.
Ve věčné noci jak železný stroj bušíme do skal a uhlí, o každou píď vzteklý vedeme boj – mnohý z nás padl již ztuhlý, kouř stoupá ze skály, kouří i krev, kouř těžký z šachty jde výše: kopáme velký hrob; pohřební zpěv po chodbách plouží se tiše. 22 Před ničím necouvnem, nesmíme zpět, v tvář každé hledíme moci, nám slavík nezpívá, nevoní květ, do věčné bezhvězdné noci, hrobaři určil náš osud, náš pán – tož hroby ryjem do země, nesčetných při práci tržíme ran a rány vracíme temně. Ve věčné noci jak železný stroj vítězně jdem’ krok za krokem, každého vyzveme v krvavý boj, každý nám divokým sokem, kdo není s námi, ten proti nám jest, a s cesty musí nám jíti, podkopy kladem pod základy měst – kdo půdu třesoucí cítí? Kopáme velký hrob bez počtu let, únavy neznáme žádné, padáme denně doň – však naposled mimo nás kdosi doň padne! Zasyčí plameny, udeří blesk, zahoří záplavy rudé, naposled ozve se skřek hrůzy, stesk – a hrob vše hltati bude.