Kovkopové.
Ve věčné noci jak železný stroj
bušíme do skal a uhlí,
o každou píď vzteklý vedeme boj –
mnohý z nás padl již ztuhlý,
kouř stoupá ze skály, kouří i krev,
kouř těžký z šachty jde výše:
kopáme velký hrob; pohřební zpěv
po chodbách plouží se tiše.
22
Před ničím necouvnem, nesmíme zpět,
v tvář každé hledíme moci,
nám slavík nezpívá, nevoní květ,
do věčné bezhvězdné noci,
hrobaři určil náš osud, náš pán –
tož hroby ryjem do země,
nesčetných při práci tržíme ran
a rány vracíme temně.
Ve věčné noci jak železný stroj
vítězně jdem’ krok za krokem,
každého vyzveme v krvavý boj,
každý nám divokým sokem,
kdo není s námi, ten proti nám jest,
a s cesty musí nám jíti,
podkopy kladem pod základy měst –
kdo půdu třesoucí cítí?
Kopáme velký hrob bez počtu let,
únavy neznáme žádné,
padáme denně doň – však naposled
mimo nás kdosi doň padne!
Zasyčí plameny, udeří blesk,
zahoří záplavy rudé,
naposled ozve se skřek hrůzy, stesk –
a hrob vše hltati bude.