Tuláci.
Šel tulák zbloudilý a potkal žebráka,
noc táhla – k noclehu lehli pod oblaka.
Chléb tvrdý pojedli, napili vodičky,
pán bůh jim rozsvítil na nebi svíčičky.
A tulák po chvíli zeptal se žebráka:
„Zdáš se být unaven, si brachu z daleka?“
„„Z daleka, příteli, je to mil tisíce,
kde pustne v údolí má rodná vesnice.““
„Nuže, ty jako já,“ tulák dál hovořil
„sešlý jsi, hladový – proč jsi dřív nespořil?“
„„Zde pohleď – mozole jsou moje úspory.““
Však tulák pohodil hlavou jak na vzdory.
A žebrák potajmu si utřel slzičku,
pak sám se zpovídal za krátkou chviličku:
8
„„Lichvář mi pole vzal a berní kravičky,
bída mne vyhnala z mé chudé světničky.““
„Snad nejdeš ku pánům prositi za práva?“
„„Ovšem; však cesta má snad není nepravá?““
Tulák jen k obloze pozdvihl své oko:
„Ba, car je daleko, a pánbůh vysoko!
Já také hledával podobné přeludy,
místo nich našel jsem jen bídy obludy.
Blah ten, kdo zlato má a hrubou, silnou pěst,
za obé dostane právo i moc a čest!
Ty tiše přihrb se, když biřic huláká – –“
a spánek přerušil žaloby tuláka.
Oba se vzájemně jak bratři objali,
ukolébavku jim cvrčkové zpívali....zpívali...
Když jitro zlato své v krajinu rozlilo,
zaklení hromové ze sna je vzbudilo.
Nad nimi anděl stál a meč měl po boku,
pušku na rameni – nutil je do kroku...
Té noci nespali v příkopu silnice –
neb plány spřádali v zdech staré trestnice.
A jednou z večera bez velkých orací
z trestnice do světa vyšli dva tuláci.
Byli víc shrbeni, zrak jejich více plál,
víc hněvu, hořkosti v duši si nesli v dál....dál...