Fabrikant Skrad.
Chudý lid strádá v pohorském kraji,
dře se za stavem, sotva se nají –
tož náhle stál tu dům jako hrad.
Vysoký komín se týčí k nebi,
oh, ví co lidu je zde potřebí,
dobré má srdce fabrikant Skrad!
Jinak to ihned chodilo kolem,
lépe žilo za chudým stolem,
farář křtil víc – má výdělek rád.
U muzik plály do rána svíce,
mládencům, pannám sežloutly líce,
popouštěl vestu fabrikant Skrad.
10
A kdo sem přišel za málo rokůroků,
hrozně se divil při každém krokukroku,
z továrny když zřel davy se brát.
Pod krásnou vilou, kde rostla tráva,
někdy lid vděčně provolal „Sláva!“ –
tak to rád míval fabrikant Skrad.
Však jednou divné koření zkvetlo,
pořádek nový důkladně spletlo,
prokletá chvíle na tisíckrát!
Utichly na ráz v továrně stroje,
hučely davy jako včel roje,
až vztekem umřel fabrikant Skrad.
Plakala hořce ctihodná vdova –
však brzy stroje letěly znova,
olovo a prach lid musil žrát....
Pan farář pak o spuštění hřímal
a peklo volal na rudý příval,
kterým se zalknul fabrikant Skrad.
Na stráni v hrobce se zlatou bání
spravedliv čeká na zmrtvých vstání –
do vetchých nechtěl hřbitovních vrat.
Z fabriky ohlas letí sem hluku,
rab jde kol, zvedá zaťatou ruku –
však tiše dřímá fabrikant Skrad.