SEVEROČESKÉ MOTIVY
A JINÉ VERŠE
[3]
MOJE ZPĚVY
Zpěvy mé jsou dítky těžkých, rmutných chvil,
kdy krev v žilách vřela, pot se s čela lil,
všedním prachem hrubý potřísněn jich šat –
však jít ve svět musí, byť je vítal chlad!
Vždyť i ten pták v kleci vyzpívá svůj žal:
proč o poutech otrok zpívat by se bál?
Proč by bratřím, sestrám v temný žití stesk
nerozžehl z hlubin duše rudý blesk?
Zpěvy mé jsou dítky těžkých, rmutných chvil,
nejsou ale skřek a malomocný kvil:
svými rhytmy bijí v kobek vetchou mříž,
aby směly vzlétnout v nových světů říš!
5
Světy jasné, jež lze pouze tušit nám,
kdož jsme uvykali jen žalářním tmám!
Než vás s bratry stihnu, musí zhynout vrah,
padnu-li dřív, zpěv můj pozdraví váš prah!
VEČERNÍ
Táhl soumrak od západu
na den slunný v prostřed máje,
z teplických když sadů výšin
rozhlížel jsem se do kraje.
Krušné Hory v mlžném rouchu,
z nížin šedý dým se valil
ze sta hutí, ze sta šachet –
vesnice a města halil.
Páry a kol hovor věčný
zněl mi k uchu slabým echem,
v lípách včelky bzučely si
a sad voněl jarním dechem.
A kos i drozd by mne skoro
naladili k smíru, klidu,
kdyby ostré hlasy píšťal
nemluvily o tom lidu,
jenž tam, kde kouř v sloupy roste,
duši ničí a krev cedí...
– Spadlo slunce už za Hory,
Sever už je v tmě a šedi...
6
U SOPKY
Od rána mrtvo, dusno.
Ni větřík nezavanul,
strom i květ svadlý. Z oblak
krvavý oheň planul,
sloup dýmu stoupal hustý
ze kráteru do výše –
však sopka hrozná stála
v svém probuzení tiše.
A k večeru shluk mraků
kraj celý pokryl stínem
a smutek prolnul tvorstvo:
„My zhynem, zhynem!“
A když noc černá, dlouhá
se líně odplížila,
bez změny vše; jen šedá
obloha se snížila
a pod zemí k poledni
hrom temně zaburácel
až hory se zachvěly
a mnohý dům se skácel.
Plakala matka s dcerou,
bled otec byl se synem
a oči všech pravily:
„My zhynem, zhynem!“
7
NAKLÉŘOV
Soutěska v Horách. V ní prastará cesta
přetíná hraničné lesy.
Pašerák však se jí vyhýbá moudře
a forman na ni vzdychne si.
Žoldnéři jak dravých kobylek mračna
tudy kdys do země spěli,
než došli v nížinu, krví tu jejich
cesta i stráně se rděly.
Prázdno a teskno tam... Minula stíny
lezou ti do mozku tiše,
a ruka neznámá na stěny strmé
podivné proroctví píše,
že zas tu poteče krve proud valný,
že zas tu bude hřmít bóra,
až orel severní zašumí křídly,
krkavec až zakrákorá...
PROPADLINY
Za městem – tam haldy hořely,
dech jejich, hrozný dech moru,
za městem haldy dohořely
a dešť jim rozbrázdil koru.
8
Zůstalo plno jen močálů,
vroubí je popelné břehy,
v rákosí žlutém je trochu žab,
když slunko roztaví sněhy.
A do štol, pustých již před lety,
mrtvá se propadá půda,
tu a tam trs mechu vyráží
a plevel živoří chudá.
Skřivan tu dvacet let nezpíval
a zajíc neběžel líchou –
když člověk někdy sem zabloudí,
s bázní tu utíká tichou.
CESTOU
Kdys po císařské silnici
jsme šli přes mnohou vesnici.
Neděle byla, klidu den.
Z komínů všech dým stoupal ven.
Tu i tam hrály muziky,
zvonily dětské výkřiky.
I bída časem zahýří...
Na šichtu spěli havíři.
Žen bledých s nimi pohled šel,
o předtuchách zlých vyprávěl.
9
Na polích, v půdě rozryté
se tiskly párky ukryté.
A vlaky s uhlím supěly. –
Kdes v jihu lesy šuměly.
Ze šachet, z hutí všechen lid
se stromem zdál z těch lesů být,
jenž v cizou půdu přesazen
usýchá, aniž vydal sten.
PÍSEŇ PIRÁTŮ
Pluli jsme v soumraku úžinou,
v bok lodi vlny zle bily,
paluba sotva nám stačila,
a všichni psanci jsme byli.
Kapitán mrtev. Dnes do moře
vrhli jsme zabité tělo;
na můstek velící vstoupiti
v souhlasu všech se jen smělo.
Pluli jsme v mělčinách, v úskalí
(hladoví vlci tam vyli),
vpluli jsme do moře širého
a doušky volnosti pili.
Bylo nás bez počtu na lodi,
však jeden duch, jedno tělo:
a touhou po světech dalekých
každému srdce se chvělo.
10
SEN DÍTĚTE
V odlehlé uličce tmavé
z podkroví světla jde pruh –
kolkolem usnula Bída,
vlhký ji ovívá vzduch.
Na loži chorobný hošík
oknem zří v hvězdnatou noc,
znavená matka bdí nad ním:
hrozivá drtí ho moc.
„O, drahá matičko moje,
proč pláčeš, když zavřu zrak?“
„„Nepláču, dítě mé, přece,
přeludy mýlí tě tak!““
„Ó, drahá matičko moje,
měl jsem teď překrásný sen,
zelený byl kraj; my spolu
z města jsme kráčeli ven.“
„Trhal jsem polní si kvítí
a slyšel skřivánka pět;
věnec tys chtěla tu víti –
v město jsme nešli víc zpět.“
„„Však se ti vyplní, dítě,
lehni si jen a se ztiš!““
„Nemohu usnouti, matko,
v hlavě mi hučí – ach, slyš!“
11
„V náručí tvém bude lépe...“
a dítě zas jímá sen.
Za městem zelený hřbitov –
a malý hrob otevřen...
VÝBUCH
K jícnu šachty jednou z rána
šlo nás houfy – staří, mladí.
Kahan v ruce – čekali jsme,
kam nás povel štajgra vřadí.
V labyrintu chodeb horkých
kahan dnes neklidně bliká!
My přec chopili se kladiv:
kopáč v černou skálu vniká.
V tom jsme padli slepí, hluší...
Blýsklo a hřmí na sta hromů.
Večer mnohý druh nám chyběl
na zpáteční cestě domů.
DUCHCOV
Smutno pod Horami.
Ladem leží pole,
komíny z nich rostou –
labyrint štol dole.
12
A v nich tatík robil
(mnohou strživ ránu),
v dálném městě slouží
syn císaři pánu...
Dvojbarevné šaty,
bezstarostné žití:
hudba hřmí a zbraň se
na slunci tu třpytí!
Ale v šachtách temno,
tam dech smrti vane,
zlaté slunko nikdy
v jich tmu nezaplane.
Bubny víří... Vojsko
z kasáren se strojí:
v šachtách pod Horami
všechna práce stojí.
Tisíce úst volá,
znetvořených mukou,
tisíce mozolných
zvedá se hlav, rukou.
Tisíc shaslých očí –
samé žalování!
Nuž, klid vojsko nese
do uhelných bání!
Bubny víří, víří...
Tam, kde šachty stojí,
tatík se o synka,
syn o tátu bojí...
13
Smutno pod Horami,
zkrvaveno pole,
z komínů dým stoupá,
kladiva zní dole...
NA POUŠTI
Na poušti pramen živný prýští
a cestu k němu vichr tříští.
V závějích písku kosti bílé
zříš z karavany zabloudilé.
Nad mořem tím, jež bez pobřeží,
spadává slunce a se šeří.
A nežli červánek tu shoříshoří,
zas karavany z mlh se nořilnořil.
Soumaři i lid zvolna kráčí,
staví hned se, hned směr zatáčí.
Pekelný žár všem těla suší,
otázka strašná všem zní v duši,
bolest všem sedí v tváři bledé:
zda cesta k prameni jen vede.
14
ÚSTECKÝ PŘÍSTAV
Červnový den. Šeď krajiny
se táhne v šeď oblaků.
A Labe hučí v shon a křik
pod křižovatkou vlaků.
Za Ústím přístav. Lodí sta
v něm hltá uhlí hory,
pak do Sas plují. Za nimi
z šumavských lesů vory.
Osmahlí muži v halenách
se hemží dál v tom uhlí,
i ženy, dívky kostnaté.
Jich šat – pot v špíně ztuhlý.
Na levém břehu silnice
přes Krásné Březno běží,
rachotí na ní povozy
a vrstva prachu leží.
A hlouček dětí na žhavých
kamenech sobě hraje,
v jich prsou útlých i v duši
choroba vleklá zraje. –
Hučelo Labe, hučelo
a křižovaly vlaky,
kraj celý byl jak velký stroj
pod šedými oblaky.
15
POD HORAMI
(MOTIV Z BEZRUČE)
Stotisíc nás chodí denně pod Horami,
stotisíc nás dýše otrávený vzduch.
Když utichne Moloch – pereme se sami:
jeden sražen a hned jiný vztýčen bůh.
Hynuli jsme, hynem, budem hynout dosti,
kde ční komín, tam je otevřený hrob,
a přec rostem, rostem (nevíme k čí zlosti)
a všechny nás těší hvězda lepších dob.
Hvězdička ta milá ještě v kosmu dříme –
či snad pro kouř černý nemůže k nám jít?
Nechť! My neptáme se, zdali žíti smíme:
stotisíc nás hyne, stotisíc chce žít!
HŘBITOV
Na hřbitov mezi šachtami
blátivá vede cesta
(parcelu draze koupili
rozšafní otci města).
Ač velký, sotva dostačí...
Na pět je dělen polí,
na třech jsou hrobky z mramoru,
na dvou hrob samý, holý.
16
Pod třemi skála. Pod dvěma
se staré šachty boří:
tam prosté rakve s chudáky
do jam popelných noří.
Na ty dvě páter nechodí
(kdo pokřižoval čela?),
když hroby sypké čekají
na zkrvavělá těla.
Ta těla, v šachtách rozbitá
a vysušená hlady...
Zde nemodlí se, když rakev
provází lidstva řady.
Zde místo kněze hovoří
mužové v nuzném šatě –
a každý cosi přísahá
ve svoji duši svatě.
Na těch dvou polích častokrát
já chodím mezi hroby;
od týdne k týdnu je jich víc
i v mojí duši zloby.
ŽIVOTEM
Odkud a kam spěješ, brachu,
nad tím vážně vrtíš hlavou?
Proč že zrozen pozemský tvor,
když s poslední hyne travou?
17
Marná práce! Marně stavět
a zas bořit vzdušné hrady!
Pohleď však jen: než odumře
vše zanechá plod svůj tady.
I ty, jsi-li zde, žij plodně,
třeba vstříc ti blesky planou,
ať tvé děti zří hlubokou
brázdu – tebou vyoranou.
POTOPA
Dlouho, ach dlouho sucha jsme měli,
pozemské páry do oblak spěly,
jak hradby mlhy kolem se tměly
a zhoustly, že víc nepřijmou kouř:
ó, bude, bude veliká bouř!
Vodička spadne, kalená bude,
na horách spláchne kamení rudé,
odnese prsť i osení chudé,
a kde stál mnohý nádherný dům,
zanechá sotva bahno a rum.
Vizte jen! Obzor do tmy se halí,
bije hrom, vody od hor se valí,
řekou je každý potůček malý
a cestu klestí přes pole, les,
hučí a nese zhoubu a děs!
18
Ó lidé! Třeba na stromy lezte,
stáda a zlato v úkryty neste,
prchejte do hor – ale to vězte:
povodeň i tam vystoupí v ráz,
jako koťata utopí vás.
Vrátí se, vrátí biblické divy:
ať kdo je hříšník neb spravedlivý,
z té velké vody nevyjde živý
koráb-li zavčas nebude mít. –
Tak věštil slepý mládenec Vít.
Ó, NEHREJ...
Ó, nehrej s city lidu,
toť nejbídnější z her!
Ty smíš mu pravdu dávat –
leč blud a lež mu ber!
Měj líce bez škrabošky:
byť v tmě – lid není slep
a věří, když k tvým slovům
zní srdce tvého tep.
A nečekej za práci
na matný slávy jas
a nutno-li, rád padni
tak jak pod žernovklas.
19
ZIMNÍ POHÁDKA
Venku pravá Siberie,
sníh se s větrem chumelí,
tma jak v pytli v dlouhé noci
ze soboty k neděli;
sedlák vrata uzamyká –
jen u mistra ševce bliká
světlo jako bludička
v prostřed návsi u rybníkarybníka,
kde je chatka chudičká.
U verpánku mistr sedí,
kůži klepe zběsile,
děti vlezly už za kamna,
mistrová kutí čile,
tepla, čmoudu věru dost tu,
sednice je plna hostů,
kteří kouří o závod
(pro každého mistr ročně
mnohý udělal pár bot).
Hlahol ustal; a strýc Mňouček
vypravuje pohádky,
starý voják, zvandrovalý,
do vsi přišel své zpátky
z lantu, kde se čerti žení;
daleko mu rovno není:
když on počne vyprávětvyprávět,
s utajeným dechem jemu
dítě naslouchá i kmet.
20
Chvílí statně z fajfky bafá,
chvílí zvolna hovoří,
chvílí se na nedočkavce
mladé s hněvem oboří,
trpělivost chce vždy míti,
jeho slovo musí zníti
jak faráře v kostele:
nuže, slyšte, co vypráví
i vy, drazí přátelé!
„Žili kdys dva potentáti
ve svých říších velikých,
peněz měli jako želez,
kratochvílí všelikých,
k odvrácení každé svády
drželi si dvě armády
ozbrojené po zuby
(kromě toho poddaný lid
vedli úzce u huby).
V míru žili dlouhé časy
jak se patří sousedům,
vzájemně se někdy zvali
k hostinám a ku honům,
spolu pili drahá vína,
spolu sedali do klína
věčně svůdné Venuši,
spolu... ale povědít vše
pohádkáři nesluší!
A tu náhle z čista jasna
udeřil nesváru blesk,
21
v obou říších těžká chmura,
v obou říších samý stesk!
Naříkají staré matky,
dívky na sen lásky krátký:
smrt mít bude hojnou žeň; –
potentáti zapálili
kruté války pochodeň!
Při hostině vyvolali
velkou státní zápletku,
při hostině si nadali
pro mladičkou baletku,
páru z vína měli v hlavě
(baletka však prchla právě
s jedním štolbou do světa),
proto válka musí vzplanout –
za urážku odveta!
Brahmíni se pilně modlí
za zdar zbraní vládců svých,
mladí muži zanechali
volků, pluhů, žírných lích,
hlad se do příbytků vkrádá,
ale obou říší vláda
mačká nové berně zas,
ve válečném opojení
zmlká bídy skromný hlas.
Armády se k sobě šinou,
brzy bude strašná seč,
vlasti slávu přinést musí
zkrvavělý bodák, meč,
22
statisíce lidí padne,
statisíce lidí svadne
v nejbujnějším rozkvětě –
pro vlast a pro potentáta
čestno přinést obětě!
Slyš, již trubky signál nesou,
zní ku boji povely,
jaké však to zvuky divné
z hrdel vojska zazněly?
Proč své zbraně zahazují,
jednu píseň prozpěvují
muži obou táborů,
proč si žert ze slavných tropí
prostřílených praporů?
Zbledli vztekem důstojníci –
tak zhanobit vojska čest! –
potom spěli k potentátům
oznámiti hroznou zvěst;
zbledli také oba králi
neb se toho nenadáli –
nevěřivše očím svým
nové posly ven vyslali
je-li to vše pravdivým.
Poslové dva dny, dvě noci
šli přes doly, přes hory,
na bojišti uviděli
vláti rudé prapory,
přítel s nepřítelem jásal
o bratrství, míru hlásal,
23
každý slib si tady dal,
že je k boji nesmí více
hnáti král neb jenerál.
Všechny zbraně zakopali
a šli po své práci zas,
matky, milky je vítaly,
radosti šel krajem hlas,
ale králi bledli znova
a za noci beze slova
ze svých sídel zmizeli –
tak poddaní jiné krále
nikdy více neměli!“
Strýček Mňouček dohovořil,
sousedé se divili,
že to pravda nemůž‘ býti
starší z nich rozsoudili,
musí prý být potentáti,
vojsko má je poslouchati,
jinak by se sřítil svět –
ale mladí posluchači
souhlasili s Mňoučkem hned.
Ba, tak bylo od jakživa.
Novoty chce mládež mít,
ale staří starosvětsky
do své smrti chtějí žít,
a lev, v kleci sestaralý
netroufá si tu v boj kalý
s vlkem ani s medvědem,
starý otrok rád má jařmo,
spokojen-li s obědem.
24
Hodně pozdě po půlnoci
(mistr světlo shasnul již)
sousedé se rozcházejí
nésti těžký žití kříž,
všichni ale přemítají,
jak se as ti lidé mají,
o nichž Mňouček povídal.
Jdou... Na cestu trochu svítá,
sníh se chumelí však dál.
PLAVCI
Z pustého zálivu v moře moc
pluje loď. Je jasná letní noc.
Plachty jsou vzedmuty. Moře spí
a v kosmu bez počtu hvězd se chví.
Plavci již ulehli. Jeden jen
na stěžni bdí – čeká nový den.
A zrak svůj do zraků stápí hvězd
a zvídá o lidstvu truchlou zvěst...
Záliv již v daleku. Lehký van
žene loď přes šírý oceán.
V obzoru již se rdí jitřní zář,
ospalým plavcům celuje tvář.
25
Všem seděl úsměv na mladých rtech
a píseň štěstí pěl jejich dech.
Jen jeden soudruh dál smutek měl,
jen jeden, jenž za ně v noci bděl...
NA PŘEDNÍ HLÍDCE
Na přední hlídku postaven –
ty neumíš se chvěti!
Jen hlavou vzdorně pohodíš,
když střely k tobě letí.
Od nepřátel ran necítíš,
nic v otevřeném poli:
svých přátel rány zákeřné
tě stokrát více bolí.
Smrt provází je. Běda ti
jsi-li jen poraněný,
neb jedem prudkým bývají
jich střely otráveny.
OSUD
Po dlouhých letech kdysi
nás šelma osud sved‘;
ač ve vlasech už jíní –
my poznali se hned.
26
Před lety v našich duších
společný oheň plál,
a ten čas rozloučení
se smrti rovným zdál.
Teď hovoříme spolu
jak je ten život zlý,
však starý oheň dávno
je zcela vyhaslý.
ROUHAČ
Starý klášter na kopečku nízkém
pověst slavnou měl po celém světě,
ze všad pospíchali poutníčkové
zbožně líbat divotvorný obraz,
po kolenech v ambitech se plazit,
čelem bíti schody vyšlapané.
Od dob dávných až po naše časy
zázraků se tady dělo na sta,
na lidech, již víru měli v srdci
a prostotu svatou ve své hlavě.
Mrzáčkové nabyli tu zdraví,
smutným ženám dostalo se dětí,
nešťastníci odnesli si štěstí,
bohatci zlých skutků odpuštění,
chudí naděj na posmrtné blaho.
Na ty všechny zázraky a divy
vzpomínali cnostní mniši denně,
když kázali nesčetným ovečkám
27
v kostelíčku, zlatem vyzdobeném,
nebo pod ambity rozlehlými;
vzpomínali, když přehojné dary
v tmavé, pevné sklepy odnášeli
ku větší cti, k větší slávě boží.
Sami chudobě se zasvětili
a nic z dárků těch jim nepatřilo,
leda, že jim rudě kvetly tváře,
leda, že jim v sádle krk se ztrácel.
V potu tváře na vinici páně
pracovali od východu slunce,
ba, i v noci si nepřáli klidu!
Když modlitby dlouhé odříkali,
dohlédali do svých skladů hojných,
zdali je tam dost růženců svatých
pro lid zrobených a dotýkaných,
zdali je tam dost obrázků, knížek
a všelikých jiných relikvií,
jež dodával levně Izák Porges.
Když zásoba počala se hubnout,
novou nutno rychle objednati,
neboť každý poutník ve svém domě
chtěl mít upomínku na pouť dálnou
a rád za ni platí hříšným zlatem.
Všichni mniši byli stejně pilni,
práci nevyhnul se ani opat,
jen mnich jeden pranic nechtěl dělat
(byl již ovšem velmi, velmi starý,
otec Pafnuc ho tu nazývali).
Padesát let již se nehnul z cely,
28
padesát let zkoumal svaté knihy,
padesát let žil o chlebě, vodě
až mu kalil rozum se i oči.
Bratři v Kristu zle se naň horšili,
že tak hříšně čas ukrádal Pánu,
a že zaň se plahočiti musí,
ostříhati a pást věrná stáda.
Otec Pafnuc byl sic tichý člověk,
náhle však věc proved‘ neslýchanou!
Byla velká slavnost započata,
poutníků se cpala hlava tam na hlavě,
plny byly ponuré ambity,
plný chrám a plné venku krámy
a šli stále noví poutníčkové,
korouhve nad nimi živě vlály.
A z kadidla dým tam voněl modrý,
varhany do ticha slavně vpadly,
poutníci spustili marianskou,
na věži se rozhlaholil zvonek,
slunéčko se na to všechno smálo...
V tom se Pafnuc jako duch zde zjevil,
protlačiv se až na stupně chrámu,
bled byl, bílý vlas mu splýval s hlavy,
ohněm plály jeho staré oči.
Kynul rukou. Ztichli poutníčkové,
jen varhany táhle zakvíčely
a kněz tučný u oltáře trnul
když hlas Pafnucův zněl z nenadání:
„Co tu chcete, syni, dcery lidští?
Proč daleké vážíte sem cesty?
29
Proč trháte šat a obuv marně,
sláva bohu řvouce, týdny lenošíte?
Pokoj s vámi! Domů klidně jděte,
neskládejte nic na pána boha,
sami ruce přiložte vždy k dílu,
sami mezi sebou buďte bratry.
Neschránějte mamon, jejž rzi žerou,
učte děti své milovat pravdu,
vy i ony v pravdě stále žijte
a nebem vám bude tato země.
Na pokoji nechte boha svého,
budete-li jako bratři žíti,
nebojte se nikdy jeho hněvu
ani obětí mu neskládejte.
Padesát let rozjímal jsem v cele
o tajnostech posmrtného žití,
padesát let o bohu jsem hloubal
a nic o něm, pranic o něm nevím.
Jen to vím: že bůh-li přece sídlí
tam v nadhvězdné říši nepoznané,
že to není Jehova, zlý soudce,
který píše pilně lidské viny,
který plémě lidské, slabé, bídné,
v pospas dává pokušení ďábla
a chybí-li, uvrhne je v peklo.
Nikoliv! Bůh je-li tam nad námi,
může to být dobro jen a láska,
a zas dobro, lásku může žádat
(nejen bledý strach před věčným trestem).
Proto nestará se o ty chrámy,
kde zástupy tloustnou mnichů líných,
30
nestojí o jich pochlebné řeči,
kadidel a svící silnou vůni.
Amen, pravím vám, synové, dcery,
domů jděte, vzdělávejte pole,
v druhu svém vždy hleďte najít bratra,
v družce každé milou svoji sestru.
Já nad hrobem stařec vetchý stojím
a dál vidím, nežli vy jste zřeli;
než naposled zavřu kalné oči
musil jsem vám srdce odhaliti...“
Ještě nedomluvil otec Pafnuc,
když zlá bouře se kol rozpoutala.
Napřed znělo syčení a hukot,
potom pěstí na tisíc se zvedlo,
pastýřů i ovcí řvaly hlasy:
„Mlč, rouhači, mlč rouhači starý!
Ejhle vlka ve beránčím rouše!
Duše lovit jde i v svaté místo!“
A než mohl Pafnuc dále mluvit,
sletěl sražen se chrámových schodů,
kdo moh‘, řádně do něj s chutí kopl
i kdo nemoh‘, aspoň na něj plivnul.
Za hodinu ve márnici tmavé
otec Pafnuc jako mrcha ležel,
nikdo jemu nezatlačil oči,
nikdo neumyl tvář poplivanou,
jen jeho pes pod okénkem skučel
než jej holí zahnal jeden z mnichů.
V podvečeru přišel zpitý hrobař
31
a mrtvolu naložil na káru,
zakopal ji mezi samovrahy
na hřbitova nejzadnějším koutě.
Marně mluvil, marně zemřel Pafnuc,
jeho slova nikdo nebral k srdci;
dále putovali poutníčkové,
přinášíce dary na pokání
za své hříchy, za rok napáchané
(pak šli domů nové hříchy robit).
Klášter ale v nové stkvěl se kráse,
neb o jeden zázrak měl teď více:
rouhač byl tam ztrestán, rouhač klatý,
třeba oděn byl ve mnišské říze.
ZTRACENÁ STRUNA
„Proti tolika sociálním křivdám a stínům zvednut tu mužný a smělý protest, jen proti útisku českého jazyka ani slůvka.“
„Zvon“ o mých „Písních dělníka“.
Vášnivá píseň má dobře prý zaznívá,
a že je trhaná, nikdo nezazlívá:
směle a odbojně zpívat prý dovedu
požáry odvety vrhat bez ohledu
na zlaté ohromné Molocha svatyně,
kde hynou zástupy pariů nevinně.
Jen jedna struna prý schází v mém varytu,
již měl bych vyhrabat ze srdce úkrytu
a na ni zahráti, zapěti z hluboka,
32
jak starý útisk slz proud žene do oka,
do oka národa, jenž z moře dravého
v prorvách se zachránil pobřeží pustého.
Ó, škoda moudrých rad, jež s mráčky odletí;
tehdy již když jsem pěl písně své v podletí,
měl jsem již strunu tu, znal její úlohu, –
od družek ale ji odloučit nemohu!
Když všechny zazvučí, i její slyšet sten:
jen ucho přichýlit a zmizí lichý sen!
Krev z krve lidu jsem a cítím porobu,
svá pouta svrhnout chci, než dojdu ku hrobu,
tomu, kdo pije krev neb rve nám čest či řeč,
platí mé písně vzdor, hrozí můj nahý meč.
Válečné volání zní z blízka, z daleka:
já stojím na straně bitého člověka.
LITOMĚŘICE
Kde se Labe tmavé s rudou Ohří žení,
pěkné město z výšin dává pozdravení.
Kostelů tam hojně s okrasami věží –
na sta živí mnichů, jeptišek a kněží.
Jedna vysoká věž kalicha má tvary,
z bělohorských časů památník to starý.
Bývalo tu hlučno... Ale teď vše v klidu,
v středu města přepych, v předměstí zříš bídu.
33
Služebníci státu, služebníci boží
večer svůj zde tráví a zde kosti složí.
Na radnici prapor všeněmecký vlaje –
v krámech však čekají na Čecháčky z kraje.
Dole v zbytcích hradeb pevný dům jak skála,
u vrat černožlutých bdělá stráž je stálá.
Nesídlí v něm biskup, generál ni kníže –
komnaty jak klece – v okénkách jsou mříže...
V jedné z nich mne z jara před dávnými lety
držel dvojhlavý rak pevnými klepety.
Pevně sice držel, musil pustit přece:
klepeta si zlámal o mé tvrdé plece.
Za městem je alej a ve městě sady –
tam jsem v letních nocích bloudíval, hoch mladý.
Tam jsem snil o štěstí, dívčí tiskl ruku,
tam jsem procit... v srdci první strašnou muku...
Kde se Labe tmavé s rudou Ohří žení,
dnes vše stejno. V srdci mém co bylo, není!
FABRIKANT SKRAD
Chudý lid strádá v pohorském kraji,
za stavem dře se, sotva se nají –
tož náhle stál tu dům jako hrad.
34
Vysoký komín týčí se k nebi,
oh, ví, co lidu zde je potřebí,
dobré má srdce fabrikant Skrad!
Jinak to ihned chodilo kolem,
lépe se žilo za chudým stolem,
farář křtil víc – má výdělek rád.
U muzik plály do rána svíce,
mládencům, pannám sežloutly líce,
popouštěl vestu fabrikant Skrad.
A kdo sem přišel za málo rokůroků,
hrozně se divil při každém krokukroku,
z továrny když zřel davy se brát.
Pod krásnou vilou, kde rostla tráva,
někdy lid vděčně provolal: „Sláva!“ –
tak to rád míval fabrikant Skrad.
Však jednou divné koření zkvetlo,
pořádek nový důkladně spletlo,
prokletá chvíle na tisíckrát!
Utichly na ráz v továrně stroje,
hučely davy jako včel roje,
až vztekem umřel fabrikant Skrad.
Plakala hořce ctihodná vdova –
však brzy stroje letěly znova,
olovo s prachem lid musil žrát...
Pan farář pak o spuštění hřímal
a peklo volal na rudý příval,
kterým se zalknul fabrikant Skrad.
35
Na stráni v hrobce se zlatou bání
spravedliv čeká na z mrtvých vstání –
do vetchých nechtěl hřbitovních vrat.
Z fabriky ohlas letí sem hluku,
rab jde kol, zvedá zaťatou ruku –
však tiše dřímá fabrikant Skrad.
HAVÍŘSKÁ UKOLÉBAVKA
Spi, moje dítě,
zavři již víčka,
dokud tvá máti
v loktech tě hýčká,
spi moje robě –
vždyť zřídka pouze
přivinout smím tě
na srdce dlouze!
Nedávno ještě
tátu jsi mělo,
nedávno ještě
zlíbal tvé čelo,
nedávno ještě
naň jsi se smálo
a s jeho vlasy
vesele hrálo.
Pod lesem šachta –
vždy těžce vzdychá,
však týden už je
36
smutná a tichá,
kolem ní trosky
zdí jsou rozváty,
dole v ní, dítě,
hrob tvého táty.
Spi, moje dítě,
zavři již víčka,
i tobě zblednou
růžová líčka,
až tě dochová
nešťastná máti,
ta samá šachta
i tebe schvátí.
Temno je venku
a mlha hustá –
komůrka naše
holá a pustá
nezradí, co je
v srdci mém bolu,
když opuštěni
dlíme tu spolu.
Ve chladném krbu
vichřice zpívá,
do oken věrná
bída se dívá,
mráz kolot krve
v žilách nám staví
a tělo sžírá
hlad dotěravý.
37
Spi, moje dítě,
spi blaze ještě,
než údy sevrou
železné kleště!
Kéž dřív v tvém nitru
by se hněv vznítil,
jenž by tvým druhům
z otroctví svítil!
Temno je venku,
smutno je v duši,
kdo bolest naši,
kdo ach! ji tuší?
Našeho štěstí
trosky rozváty:
sami, ó dítě,
budem bez táty!
Pod lesem šachta,
za lesem šachty –
nad nimi mraky
visí jak plachty,
a v šachtách na sta
mozolných rukou
kladivy bije
a chví se mukou.
Spi, moje dítě,
zavři již víčka,
dokud tvá matka
v loktech tě hýčká,
38
spi, moje robě,
vždyť zřídka pouze
přivinout smím tě
na prsa dlouze.
POLE KRVE
Kolem skal Zoufalství z mlžin až pravěku
ohromné bez hranic pole se vine,
pod chmurnou oblohou krkavci volají,
vše živé, než zkvete, bídně tam zhyne.
Krvavou vlahou je prolnuto hluboko,
do krve na cestách noha se noří,
po něm šel lidský rod od svojí kolébky,
než přešel, padl v plen hrobu neb hoři.
Barbaři divocí, rabové pokorní
tam pro své tyrany na jatkách klesli,
na špalcích katovských zmlkli tam buřiči,
když rabům svobody pochodeň nesli.
Krvavou vlahou je pole to nassáto –
všechno, co mohly dát pariů čety!
Kam teplé paprsky mlhami pronikly
vykvetly odboje červené květy.
39
PODZIMNÍ
Bylo jitro. Listí žloutlo,
chladný větřík parkem vířil
a z oblohy zachmuřené
k zemi drobný deštík mířil.
Umíralo léto parné,
rozlétli se z lázní hosté –
ranní hudbě v pavilonu
naslouchaly duše prosté.
Zadul vítr. Houslí zvuky
zakvílely osaměle,
až se náhle starým steskem
rozechvělo srdce v těle.
Jak by moje mrtvé mládí
s těmi tony utíkalo,
jak by plaché štěstí s nimi
znovu v propast unikalo...
PO ŽNÍCH
Na čerstvém strništi přecházím.
Babičky sbírají klasy,
zajíček ubíhá do řepy,
z dálky zní koroptví hlasy.
40
Venkova dítě jsem. Ach, dávno
v městě mi pobledlo všecko!
Však dnes se zdá mi, že opět jsem
veselé vesnické děcko:
Bosý a osmahlý školáček
na pastvu ženu houf husí,
rozdmychám za větrem ohníček –
brambory nechť se v něm dusí!
Když slunko zapadne za hory,
klekání hlaholí šerem,
tu do vsi husím se pochodem
se zpěvem radostným berem.
Na prahu matka nás přivítá –
večeře na stole čeká...
Mé dětství, kam tě, kam zanesla
ta času divoká řeka?
OHAVNOST SPUŠTĚNÍ
Fara a kostelík s hřbitovem,
kol polí zádušních lány.
Pan farář přišel se potěšit
a na žně spřádá už plány.
Parný den byl. Farské osení
ku žatvě radostně zrálo.
Praskaly klasy a plno chrp
pod nimi skromně se smálo.
41
„Ta mládež dnes je tak zkažená,
až je to člověku líto,“
tak hloubal pan farář, shlížeje
blíž cesty zválené žito.
Z večera na mezích párků dost –
kostel však prázdný i v svátek.
Štěstí, že alespoň babičky
strach mají z pekelných vrátek.
Zválené žito i pšenice,
se stromů odrány třešně!
Zbrunatněl pan farář – škodu svou
jal se dál prohlížet spěšně.
Ba, k nebi cestička klikatá
a k tomu plničká hloží...
Těšte se, farníci, v neděli
co farář v srdce vám vloží:
„To vše je vinna ta nevěra,
to kleté učení rudé.
Do pekel horoucích přijde ten,
kdo v žitě se válet bude!“
WENZEL CZEYKA
Wenzel Czeyka ve městě
tuze mocný pán,
na rathouze v porady
konšelů je brán,
42
ba, i výbor záložny
bez něho je nemožný:
jeho hlava rodí mnohý
geniální plán.
Wenzel Czeyka na vojně
nosil dlouhý meč,
félou byl – tož armádní
dobře uměl řeč,
když rok pátý sloužil již
do pevnosti šel za mříž
(při tom ztratil šest hvězdiček,
v srdce dostal křeč).
Wenzel Czeyka vyjda ven
(je to tajná věc!)
děravý byl, holý byl
jako stará klec,
s pinglem přišel do města –
ale brzo nevěsta
udělala z něho muže
fešáckého přec.
Wenzel Czeyka z děkanství
kuchařku si vzal
a pan děkan věnem jí
tisícovku dal,
k tomu zdarma oddavky:
do manželské ohlávky
s radostí se milý junák
ihned oblékal.
43
Wenzel Czeyka ševcovský
otevřel pak krám,
a že pilně den co den
navštěvoval chrám,
štěstí k němu usedlo,
v mozku chytrost rozžehlo,
nikdo na něm pak nepoznal,
že též býval chám.
Wenzel Czeyka u šiců
komandantem jest,
zlatý třapec u boku,
v rukavičkách pěst!
A když svátky nastanou
šavličkou obnaženou
velí střelbou hlučnou vzdáti
Spasiteli čest.
Wenzel Czeyka syna dal
do německých škol
(že sám zrozen v Čáslavi
hanba proň a bol),
jiný syn je v kadetce
a koří se baletce,
dcerky zří jen u zrcadla
každý, kdo jde kol.
Wenzel Czeyka holduje
humanitním snům,
vstoupil v spolek, jenž pomoc
skýtá zvířatům,
44
ni hmyz nedá týrati
a se hrozně rozkatí,
když do vršku koně táhnou
kámen, cihly, rum.
Wenzel Czeyka čtvrtý dům
koupil sobě už,
svým dělníkům říkává:
„Víc mzdy? Marš a kuš!
Kdo tu není spokojen
ať se klidí z dílny ven.
Přidat? Pak mne v stáří čeká
provaz nebo nůž!“
Wenzel Czeyka ve městě
tuze mocný pán,
policajti zdraví jej –
ctěn je u všech stran!
Než mu děti dorostou
může být i starostou...
V záložně však cosi praská,
pro pět Krista ran...
[45]
EPIGRAMY
[47]
MNOHÝM
Je cíl náš jeden. Mnoho
však vede k němu cest.
Kdo slep jsi, chraň se jiné
kolem propastí vést.
NAUČENÍ
Skromnost pěstuj! Nyní
krásná je to ctnost:
maso když rvou jiní,
ohlodávej kost.
ZLATÉ TELE
Že před ním židé tančili,
legenda světem běží –
dnes před ním, by je uctili,
křesťané s židy leží.
49
PROTIVY
Havíři mají černou tvář
ač slunka svit jen tuší;
a pánům dolů zlatá zář
na černou svítí duši.
BOJOVNÍK SVOBODY
Bojovník za volnost Kašpar Číž
ideu šlechetnou hlásal:
po stupních žebříku lezl výš
a jiné šplhavce střásal.
ÚTĚCHA
Šel starý osel z květnice...
tu pohádku znáš pěknou.
Pracuj, netrap se velice,
co hlupci tomu řeknou.
DOBREDOBRÉ DUŠE
Zaříznout kuře nemůže
choť továrníka Zlého –
při tom, by lid dřel do kůže,
pobízí chotě svého.
OPRAVENEOPRAVENÉ PŘÍSLOVÍ
S poctivostí nejdál dojdeš –
jak to dříve hezky znělo!
S poctivostí, brachu, pojdeš,
nemáš-li i drzé čelo.
50
BĚH SVĚTA
Poctivec se bojí
vstoupit v štěstí chrámy –
kol nich stohy stojí
plevele a slámy.
ATHEISTICKÝ
My svaté žádné neznáme,
to čertovské jsou klamy,
kadidlo pro ně nemáme:
chcem svatými být sami.
PLODNÝ ŽIVOT
Půl sta let živ byl
soukromník Zíval,
spal, jedl a pil,
kupony stříhal.
SAMOSPRÁVNÝ
Brambory větší než zhýčkané kotě
hloupému sedláku rostou,
hlupec-li největší a boháč – v Lhotě
bývává volen starostou.
SVORNOSTENSKÝ
I když je psisko zcela neškodné
a chce-li trochu žítižíti,
ve stádu vlků „z vůle svobodné“
též musí statně výti.
51
VETERÁN
Krev svou (to ti řekne)
pro krále, národy
ochoten je prolít,
nepřítele skolit,
nic jej nezalekne –
jenom džbánek vody.
VZORNÝ PASTYŘ
Páter Petr Břeně na vinici páně
pracujepracuje, až sádlo teče mu ze skráně,
ušlechťuje lidské nejraději pláně:
maso nejí v pátek a neděle světí,
kuchařku už z fary vyhnal právě třetí,
že každé čáp přines po dvojici dětí.
TAKY SOUDRUH
Koupit list? „Jsem běden!“
Tu výmluvu mívá.
Než koupit list jeden
spíš dvě bečky piva!
CELIBÁT
Celibát je hořká věc
a nutno ji míti –
je však snesitelná přec
pro kaplany, faráře,
pokud kuchty na faře
smí ji osladiti.
52
NEZDÁRNÍK
Cti„Cti otce a cti matku,
nezdárný holobrádku,
chceš-li živ dlouho býti!“
dí páter na Kubu.
Jemu však je to plevou
řka: „Co je s matkou Evou,
proč jab‘ka chtěla míti,
pro dětí záhubu?“
SELSKÝ HŘBET
Sedláček český
život měl peský
cítě vrchnosti
na hřbetě hůl.
Dnes ne snad rána,
leč úsměv pána
vinen, že kosti
hrbí jak vůl –
ó, kde je hůl!
POSLEDNÍ ŠTACE
Říkala stará Mařena:
Krev modrá, je-li zkažena
(byť byl‘s největším hňupem),
lze ti bez lásky mlsnoty
bez trampot a bez tesknoty
se stát arcibiskupem.
53
KANDIDÁT POSLANECTVÍ
Nezlob se, brachu! Darmo klít.
Je potřebno přec někdy trdlo.
I poslancem ty můžeš být,
jen cvič svou pěst a vysmol hrdlo.
MODERNÍ MANŽELSTVÍ
Láska jejich prchá...
On jí říká „mrcha“,
ona jemu „slone!“
Pytlačí však oba
a jsou samá zloba.
Rozejít se? To ne!
Hanba by to byla,
má čtenářko milá!
THEORIE A PRAKSE
Toť divno. Volnost častokrát
takoví lidé chválí,
již umí v jiné statně prát,
by líp je poslouchali.
KOCOVINA
Žádný neví, jak je mně,
když zřím v noci tajemně
kazatele o mravnosti,
o obrodu společnosti,
tátu as půl tuctu dětí
z nevěstince vycházeti.
54
NEZABIJEŠ!
Rudá krev zas teče
a v ní lidé leží...
Nezabiješ! To je
tuším v písmě psáno.
„A proto dnes ráno
před začátkem boje
požehnali meče
bohabojní kněží.“
ÚTLOCITNÁ DÁMA
Ztloustl moc Amidor drahý.
Churav – nepije a nejí!
Jak holubu, když zří vrahy,
tak u srdéčka, ach, je jí.
VELKÉ PLÁNY
Dva drátaři jdou. Oddáni jsou snům
a plány sdílí braťka bratu:
„Já být císarem, koupil bych si dům.
A ty?“ – „Já, braťko, hodně drátu.“
ČESKÝ LEV
Míval ostré drápy,
míval strašné zuby,
teď ho stáří trápí,
švábi k tomu hubí.
55
BOJ ZA PRAVO
Slepice šlapala v obilí –
sedláček škodu má velkou!
K soudu hned s žalobou popílí
povzbuzen k tomu i selkou.
Za čas dva statky jdou na buben:
tak byl krok slepičí záhuben!
RADA
Jsi-li ve krajině pardalů,
chodívej, synečku, pomalu,
chodívej, synečku, tiše.
Kdybys si zadupal, zazpíval,
špatný sen by se ti třeba zdál
v pardalů hostinném břiše.
ŠTĚSTÍ
Pad‘ hulán s koněm v běhu –
zlá věc pro důstojníky...
Jdou blíž: „Jen hulán zabit –
kůň zdráv je, bohudíky!“
POKROK
V starých časech mnohý zbožný mnich
v drátěné se košili vždy postil, bloudek,
hubený byl, jak slaměný vích,
56
v ženě viděl nastražený hřích –
ale dnes je každý jako soudek,
že mu kuchta pěstuje žaloudek.
ZÁHADA
Záhada těžká stává,
ó, křesťankové moji:
jak nazývá se kráva,
již kněží pilně dojí?
MANŽEL
Pro peníze vzal si babu
jeden ctnostný mládenec,
u plného nechal žlabu
uvadnouti svůj věnec.
Jak holoubek vrkat musí,
když ho baba láskou dusí
a ztrácí i rozum husí.
MARS
Ulízaná hlava,
tělo jako linka –
vousky si pohrává;
po boku kosinka,
na ulici kráčí,
šporny u bot zvoní,
Andulku a Káču
57
drzým okem honí,
kmánům „voli“ říká,
sám jsa vzorem „i“ „a“.
GENIÁLNOST
Dostane hojně kopanců,
kdo dareba je malý,
před lumpem velkým v obdivu
se lidé v prachu válí.
PATOLÍZAL
Není ani ryba,
není ani rak,
sem a tam se hýbá,
dnes tak, zítra tak,
ač i ruce líbá,
dostává na frak.
DÁREK Z POUTI
Jen ctnostné chodí družičky
na svatohorské poutě
a za třikrát tři měsíčky
naříká mnohá v koutě,
což na cestě přes Brdy
hlas věštil vrány tvrdý.
58
BIBLICKY
Nestřídmost, křesťané zlatí,
jest jeden z těžkých hříchů,
kam vede, možno seznati
z páterských hlav a břichů.
DOBRÁK SOUSED
U nás taká smlouva stává:
Rovnou práci, rovná práva,
rovnou cestu do nebe,
rovně slunce, rovně deště.
Soused můj víc dělá ještě:
k práci mé kus své přidává,
z mých práv kus rve pro sebe.
KAVALÍR
Dvoušestákovou mzdu platí,
nudu u karbanu tratí,
u baletek, u koní,
a když zemře, na sta mnichů
smývá s něho spoustu hříchů,
slávu zvony mu zvoní.
59
MÁLO
Kmotra Bída chodí v městech, po vesnicích
a když chytá v náruč svoji hojně lid,
mnoho rtů je slyšet babsky bědujících,
málo však je slyšet vzdorných srdcí bít,
málo na ni hledí pevných, ostrých zraků,
málo silných nohou dupne na ni v ráz,
málo úst jí řekne ihned bez rozpaků:
„Kmotra, kdo tě poslal, k tomu se kliď zas!“
60
OBSAH
[61]
SEVEROČESKÉ MOTIVY A JINÉ VERŠE
Strana
MOJE ZPĚVY5
VEČERNÍ6
U SOPKY7
NAKLÉŘOV8
PROPADLINY8
CESTOU9
PÍSEŇ PIRÁTŮ10
SEN DÍTĚTE11
VÝBUCH12
DUCHCOV12
NA POUŠTI14
ÚSTECKÝ PŘÍSTAV15
POD HORAMI16
HŘBITOV16
ŽIVOTEM17
POTOPA18
Ó NEHREJ19
ZIMNÍ POHÁDKA20
PLAVCI25
NA PŘEDNÍ HLÍDCE26
OSUD26
ROUHAČ27
ZTRACENÁ STRUNA32
LITOMĚŘICE33
FABRIKANT SKRAD34
HAVÍŘSKÁ UKOLÉBAVKA36
POLE KRVE39
PODZIMNÍ40
PO ŽNÍCH40
OHAVNOST SPUŠTĚNÍ41
WENZEL CZEYKA42
63
EPIGRAMY
Strana
MNOHÝM41
NAUČENÍ–
ZLATÉ TELE–
PROTIVY50
BOJOVNÍK SVOBODY–
ÚTĚCHA–
DOBRÁ DUŠE–
OPRAVENÉ PŘÍSLOVÍ–
BĚH SVĚTA51
ATHEISTICKY–
PLODNÝ ŽIVOT–
SAMOSPRÁVNÝ–
SVORNOSTENSKÝ–
VETERÁN52
VZORNÝ PASTÝŘ–
TAKY SOUDRUH–
CELIBÁT–
NEZDÁRNÍK53
SELSKÝ HŘBET–
POSLEDNÍ ŠTACE–
KANDIDÁT POSLANECTVÍ54
MODERNÍ MANŽELSTVÍ54
THEORIE A PRAXE–
KOCOVINA–
NEZABIJEŠ55
ÚTLOCITNÁ DÁMA–
VELKÉ PLÁNY–
ČESKÝ LEV–
BOJ ZA PRÁVO56
RADA–
ŠTĚSTÍ–
POKROK–
ZÁHADA57
MANŽEL–
MARS–
GENIÁLNOST58
PATOLÍZAL–
DÁREK Z POUTI–
BIBLICKÝ59
DOBRÁK SOUSED–
KAVALÍR–
MÁLO60
E: pk; 2004
64