ZTRACENÁ STRUNA

František Cajthaml-Liberté

ZTRACENÁ STRUNA
„Proti tolika sociálním křivdám a stínům zvednut tu mužný a smělý protest, jen proti útisku českého jazyka ani slůvka.“ „Zvon“ o mých „Písních dělníka“.
Vášnivá píseň má dobře prý zaznívá, a že je trhaná, nikdo nezazlívá: směle a odbojně zpívat prý dovedu požáry odvety vrhat bez ohledu na zlaté ohromné Molocha svatyně, kde hynou zástupy pariů nevinně. Jen jedna struna prý schází v mém varytu, již měl bych vyhrabat ze srdce úkrytu a na ni zahráti, zapěti z hluboka, 32 jak starý útisk slz proud žene do oka, do oka národa, jenž z moře dravého v prorvách se zachránil pobřeží pustého. Ó, škoda moudrých rad, jež s mráčky odletí; tehdy již když jsem pěl písně své v podletí, měl jsem již strunu tu, znal její úlohu, – od družek ale ji odloučit nemohu! Když všechny zazvučí, i její slyšet sten: jen ucho přichýlit a zmizí lichý sen! Krev z krve lidu jsem a cítím porobu, svá pouta svrhnout chci, než dojdu ku hrobu, tomu, kdo pije krev neb rve nám čest či řeč, platí mé písně vzdor, hrozí můj nahý meč. Válečné volání zní z blízka, z daleka: já stojím na straně bitého člověka.