LITOMĚŘICE

LITOMĚŘICE
Kde se Labe tmavé s rudou Ohří žení, pěkné město z výšin dává pozdravení. Kostelů tam hojně s okrasami věží – na sta živí mnichů, jeptišek a kněží. Jedna vysoká věž kalicha má tvary, z bělohorských časů památník to starý. Bývalo tu hlučno... Ale teď vše v klidu, v středu města přepych, v předměstí zříš bídu. 33 Služebníci státu, služebníci boží večer svůj zde tráví a zde kosti složí. Na radnici prapor všeněmecký vlaje – v krámech však čekají na Čecháčky z kraje. Dole v zbytcích hradeb pevný dům jak skála, u vrat černožlutých bdělá stráž je stálá. Nesídlí v něm biskup, generál ni kníže – komnaty jak klece – v okénkách jsou mříže... V jedné z nich mne z jara před dávnými lety držel dvojhlavý rak pevnými klepety. Pevně sice držel, musil pustit přece: klepeta si zlámal o mé tvrdé plece. Za městem je alej a ve městě sady – tam jsem v letních nocích bloudíval, hoch mladý. Tam jsem snil o štěstí, dívčí tiskl ruku, tam jsem procit... v srdci první strašnou muku... Kde se Labe tmavé s rudou Ohří žení, dnes vše stejno. V srdci mém co bylo, není!