HAVÍŘSKÁ UKOLÉBAVKA

HAVÍŘSKÁ UKOLÉBAVKA
Spi, moje dítě, zavři již víčka, dokud tvá máti v loktech tě hýčká, spi moje robě – vždyť zřídka pouze přivinout smím tě na srdce dlouze! Nedávno ještě tátu jsi mělo, nedávno ještě zlíbal tvé čelo, nedávno ještě naň jsi se smálo a s jeho vlasy vesele hrálo. Pod lesem šachta – vždy těžce vzdychá, však týden už je 36 smutná a tichá, kolem ní trosky zdí jsou rozváty, dole v ní, dítě, hrob tvého táty. Spi, moje dítě, zavři již víčka, i tobě zblednou růžová líčka, až tě dochová nešťastná máti, ta samá šachta i tebe schvátí. Temno je venku a mlha hustá – komůrka naše holá a pustá nezradí, co je v srdci mém bolu, když opuštěni dlíme tu spolu. Ve chladném krbu vichřice zpívá, do oken věrná bída se dívá, mráz kolot krve v žilách nám staví a tělo sžírá hlad dotěravý. 37 Spi, moje dítě, spi blaze ještě, než údy sevrou železné kleště! Kéž dřív v tvém nitru by se hněv vznítil, jenž by tvým druhům z otroctví svítil! Temno je venku, smutno je v duši, kdo bolest naši, kdo ach! ji tuší? Našeho štěstí trosky rozváty: sami, ó dítě, budem bez táty! Pod lesem šachta, za lesem šachty – nad nimi mraky visí jak plachty, a v šachtách na sta mozolných rukou kladivy bije a chví se mukou. Spi, moje dítě, zavři již víčka, dokud tvá matka v loktech tě hýčká, 38 spi, moje robě, vždyť zřídka pouze přivinout smím tě na prsa dlouze.