ROUHAČ
Starý klášter na kopečku nízkém
pověst slavnou měl po celém světě,
ze všad pospíchali poutníčkové
zbožně líbat divotvorný obraz,
po kolenech v ambitech se plazit,
čelem bíti schody vyšlapané.
Od dob dávných až po naše časy
zázraků se tady dělo na sta,
na lidech, již víru měli v srdci
a prostotu svatou ve své hlavě.
Mrzáčkové nabyli tu zdraví,
smutným ženám dostalo se dětí,
nešťastníci odnesli si štěstí,
bohatci zlých skutků odpuštění,
chudí naděj na posmrtné blaho.
Na ty všechny zázraky a divy
vzpomínali cnostní mniši denně,
když kázali nesčetným ovečkám
27
v kostelíčku, zlatem vyzdobeném,
nebo pod ambity rozlehlými;
vzpomínali, když přehojné dary
v tmavé, pevné sklepy odnášeli
ku větší cti, k větší slávě boží.
Sami chudobě se zasvětili
a nic z dárků těch jim nepatřilo,
leda, že jim rudě kvetly tváře,
leda, že jim v sádle krk se ztrácel.
V potu tváře na vinici páně
pracovali od východu slunce,
ba, i v noci si nepřáli klidu!
Když modlitby dlouhé odříkali,
dohlédali do svých skladů hojných,
zdali je tam dost růženců svatých
pro lid zrobených a dotýkaných,
zdali je tam dost obrázků, knížek
a všelikých jiných relikvií,
jež dodával levně Izák Porges.
Když zásoba počala se hubnout,
novou nutno rychle objednati,
neboť každý poutník ve svém domě
chtěl mít upomínku na pouť dálnou
a rád za ni platí hříšným zlatem.
Všichni mniši byli stejně pilni,
práci nevyhnul se ani opat,
jen mnich jeden pranic nechtěl dělat
(byl již ovšem velmi, velmi starý,
otec Pafnuc ho tu nazývali).
Padesát let již se nehnul z cely,
28
padesát let zkoumal svaté knihy,
padesát let žil o chlebě, vodě
až mu kalil rozum se i oči.
Bratři v Kristu zle se naň horšili,
že tak hříšně čas ukrádal Pánu,
a že zaň se plahočiti musí,
ostříhati a pást věrná stáda.
Otec Pafnuc byl sic tichý člověk,
náhle však věc proved‘ neslýchanou!
Byla velká slavnost započata,
poutníků se cpala hlava tam na hlavě,
plny byly ponuré ambity,
plný chrám a plné venku krámy
a šli stále noví poutníčkové,
korouhve nad nimi živě vlály.
A z kadidla dým tam voněl modrý,
varhany do ticha slavně vpadly,
poutníci spustili marianskou,
na věži se rozhlaholil zvonek,
slunéčko se na to všechno smálo...
V tom se Pafnuc jako duch zde zjevil,
protlačiv se až na stupně chrámu,
bled byl, bílý vlas mu splýval s hlavy,
ohněm plály jeho staré oči.
Kynul rukou. Ztichli poutníčkové,
jen varhany táhle zakvíčely
a kněz tučný u oltáře trnul
když hlas Pafnucův zněl z nenadání:
„Co tu chcete, syni, dcery lidští?
Proč daleké vážíte sem cesty?
29
Proč trháte šat a obuv marně,
sláva bohu řvouce, týdny lenošíte?
Pokoj s vámi! Domů klidně jděte,
neskládejte nic na pána boha,
sami ruce přiložte vždy k dílu,
sami mezi sebou buďte bratry.
Neschránějte mamon, jejž rzi žerou,
učte děti své milovat pravdu,
vy i ony v pravdě stále žijte
a nebem vám bude tato země.
Na pokoji nechte boha svého,
budete-li jako bratři žíti,
nebojte se nikdy jeho hněvu
ani obětí mu neskládejte.
Padesát let rozjímal jsem v cele
o tajnostech posmrtného žití,
padesát let o bohu jsem hloubal
a nic o něm, pranic o něm nevím.
Jen to vím: že bůh-li přece sídlí
tam v nadhvězdné říši nepoznané,
že to není Jehova, zlý soudce,
který píše pilně lidské viny,
který plémě lidské, slabé, bídné,
v pospas dává pokušení ďábla
a chybí-li, uvrhne je v peklo.
Nikoliv! Bůh je-li tam nad námi,
může to být dobro jen a láska,
a zas dobro, lásku může žádat
(nejen bledý strach před věčným trestem).
Proto nestará se o ty chrámy,
kde zástupy tloustnou mnichů líných,
30
nestojí o jich pochlebné řeči,
kadidel a svící silnou vůni.
Amen, pravím vám, synové, dcery,
domů jděte, vzdělávejte pole,
v druhu svém vždy hleďte najít bratra,
v družce každé milou svoji sestru.
Já nad hrobem stařec vetchý stojím
a dál vidím, nežli vy jste zřeli;
než naposled zavřu kalné oči
musil jsem vám srdce odhaliti...“
Ještě nedomluvil otec Pafnuc,
když zlá bouře se kol rozpoutala.
Napřed znělo syčení a hukot,
potom pěstí na tisíc se zvedlo,
pastýřů i ovcí řvaly hlasy:
„Mlč, rouhači, mlč rouhači starý!
Ejhle vlka ve beránčím rouše!
Duše lovit jde i v svaté místo!“
A než mohl Pafnuc dále mluvit,
sletěl sražen se chrámových schodů,
kdo moh‘, řádně do něj s chutí kopl
i kdo nemoh‘, aspoň na něj plivnul.
Za hodinu ve márnici tmavé
otec Pafnuc jako mrcha ležel,
nikdo jemu nezatlačil oči,
nikdo neumyl tvář poplivanou,
jen jeho pes pod okénkem skučel
než jej holí zahnal jeden z mnichů.
V podvečeru přišel zpitý hrobař
31
a mrtvolu naložil na káru,
zakopal ji mezi samovrahy
na hřbitova nejzadnějším koutě.
Marně mluvil, marně zemřel Pafnuc,
jeho slova nikdo nebral k srdci;
dále putovali poutníčkové,
přinášíce dary na pokání
za své hříchy, za rok napáchané
(pak šli domů nové hříchy robit).
Klášter ale v nové stkvěl se kráse,
neb o jeden zázrak měl teď více:
rouhač byl tam ztrestán, rouhač klatý,
třeba oděn byl ve mnišské říze.