ZIMNÍ POHÁDKA
Venku pravá Siberie,
sníh se s větrem chumelí,
tma jak v pytli v dlouhé noci
ze soboty k neděli;
sedlák vrata uzamyká –
jen u mistra ševce bliká
světlo jako bludička
v prostřed návsi u rybníkarybníka,
kde je chatka chudičká.
U verpánku mistr sedí,
kůži klepe zběsile,
děti vlezly už za kamna,
mistrová kutí čile,
tepla, čmoudu věru dost tu,
sednice je plna hostů,
kteří kouří o závod
(pro každého mistr ročně
mnohý udělal pár bot).
Hlahol ustal; a strýc Mňouček
vypravuje pohádky,
starý voják, zvandrovalý,
do vsi přišel své zpátky
z lantu, kde se čerti žení;
daleko mu rovno není:
když on počne vyprávětvyprávět,
s utajeným dechem jemu
dítě naslouchá i kmet.
20
Chvílí statně z fajfky bafá,
chvílí zvolna hovoří,
chvílí se na nedočkavce
mladé s hněvem oboří,
trpělivost chce vždy míti,
jeho slovo musí zníti
jak faráře v kostele:
nuže, slyšte, co vypráví
i vy, drazí přátelé!
„Žili kdys dva potentáti
ve svých říších velikých,
peněz měli jako želez,
kratochvílí všelikých,
k odvrácení každé svády
drželi si dvě armády
ozbrojené po zuby
(kromě toho poddaný lid
vedli úzce u huby).
V míru žili dlouhé časy
jak se patří sousedům,
vzájemně se někdy zvali
k hostinám a ku honům,
spolu pili drahá vína,
spolu sedali do klína
věčně svůdné Venuši,
spolu... ale povědít vše
pohádkáři nesluší!
A tu náhle z čista jasna
udeřil nesváru blesk,
21
v obou říších těžká chmura,
v obou říších samý stesk!
Naříkají staré matky,
dívky na sen lásky krátký:
smrt mít bude hojnou žeň; –
potentáti zapálili
kruté války pochodeň!
Při hostině vyvolali
velkou státní zápletku,
při hostině si nadali
pro mladičkou baletku,
páru z vína měli v hlavě
(baletka však prchla právě
s jedním štolbou do světa),
proto válka musí vzplanout –
za urážku odveta!
Brahmíni se pilně modlí
za zdar zbraní vládců svých,
mladí muži zanechali
volků, pluhů, žírných lích,
hlad se do příbytků vkrádá,
ale obou říší vláda
mačká nové berně zas,
ve válečném opojení
zmlká bídy skromný hlas.
Armády se k sobě šinou,
brzy bude strašná seč,
vlasti slávu přinést musí
zkrvavělý bodák, meč,
22
statisíce lidí padne,
statisíce lidí svadne
v nejbujnějším rozkvětě –
pro vlast a pro potentáta
čestno přinést obětě!
Slyš, již trubky signál nesou,
zní ku boji povely,
jaké však to zvuky divné
z hrdel vojska zazněly?
Proč své zbraně zahazují,
jednu píseň prozpěvují
muži obou táborů,
proč si žert ze slavných tropí
prostřílených praporů?
Zbledli vztekem důstojníci –
tak zhanobit vojska čest! –
potom spěli k potentátům
oznámiti hroznou zvěst;
zbledli také oba králi
neb se toho nenadáli –
nevěřivše očím svým
nové posly ven vyslali
je-li to vše pravdivým.
Poslové dva dny, dvě noci
šli přes doly, přes hory,
na bojišti uviděli
vláti rudé prapory,
přítel s nepřítelem jásal
o bratrství, míru hlásal,
23
každý slib si tady dal,
že je k boji nesmí více
hnáti král neb jenerál.
Všechny zbraně zakopali
a šli po své práci zas,
matky, milky je vítaly,
radosti šel krajem hlas,
ale králi bledli znova
a za noci beze slova
ze svých sídel zmizeli –
tak poddaní jiné krále
nikdy více neměli!“
Strýček Mňouček dohovořil,
sousedé se divili,
že to pravda nemůž‘ býti
starší z nich rozsoudili,
musí prý být potentáti,
vojsko má je poslouchati,
jinak by se sřítil svět –
ale mladí posluchači
souhlasili s Mňoučkem hned.
Ba, tak bylo od jakživa.
Novoty chce mládež mít,
ale staří starosvětsky
do své smrti chtějí žít,
a lev, v kleci sestaralý
netroufá si tu v boj kalý
s vlkem ani s medvědem,
starý otrok rád má jařmo,
spokojen-li s obědem.
24
Hodně pozdě po půlnoci
(mistr světlo shasnul již)
sousedé se rozcházejí
nésti těžký žití kříž,
všichni ale přemítají,
jak se as ti lidé mají,
o nichž Mňouček povídal.
Jdou... Na cestu trochu svítá,
sníh se chumelí však dál.