Pokání.
Sestaral padišah. Svou hlavu šedou
v mešitě chýlí na prsa níž,
slzí tok skrápí mu tvář scvrklou, bledou –
na duši velká spočívá tíž.
Harému nedbá, ni arabských koní
a čibuk též mu nechutná víc,
života slunko se k západu kloní
a tma se plíží do zřítelnic.
17
Allah je velik! Oh zakázal vraždy
a loupit chaty sirot a vdov,
svůj čibuk kávu měl Turek mít každý
ženy a děti a vlastní krov.
Co činil padišah v dlouhém svém žití?
Ach, děsně bouřil Allahův hněv!
Minulost celá mu krvavě svítí,
zní otcův pláč a matek i děv.
Na pláni válečné jak zralé klasy
nejlepších junů klesat zří lán,
slyší i zuřivé, šílené hlasy –
a jím byl rozkaz k vraždění dán.
Padišah vidí i spálená města,
nad nimiž zlatý půlměsíc vlál,
krvavá, pustá je celá ta cesta,
kudy voj jeho se kdysi bral.
Allah je velik! Již zvolna se šeří,
padišah z chrámu se nechce hnout.
Sláb, stár se kaje teď. V zoufalství věří,
že přísný bude poslední soud.