KARIKATURY.
MALÍŘI FR. KUPKOVI V PAŘÍŽI.
I.
KARIKATURA MOUDROSTI ŽIVOTA.
Synu můj, hleď v úctě míti
prvou z vážných těžkých rad:
kdo chce poznat cenu žití,
musí moudře užívat.
V útrobách ti žízeň plála,
hlad ti strojil hody zlé,
dojemně ti přikrývala
zima tělo vychrtlé –
Přijde Štěstí, lehké dítě,
na klín si ti usedne,
pohladí tě, políbí tě,
jizbou tvou se rozhledne,
[9]
na stůl dá pár lahví vína,
mísu plnou odklopí,
lituje tě, ruce spíná,
skočí, v kamnech zatopí –
ty měj vtip však, milý hochu,
bujným chtíčům v cestě stůj:
trochu jez a pij jen trochu,
utři ústa, poděkuj – –
S Žízní, Hladem – zde to vězí –
pak si hoduj, bujně veď:
zde tě, brachu, neobmezí
žádná moudrá průpověď...
Snad se ti i rozum ztratí
při té smutné orgii,
snad že druhové ti zlatí
při pračce tě zabijí –
aťsi! Lidé čestní, sytí
tu ti musí chválu vzdát,
že jsi poznal cenu žití
znaje moudře užívat!
10
II.
KARIKATURA POŘÁDNÉHO ČLOVĚKA.
Čas chodí v troskách. Na zbořené chrámy,
oltáře bohů, na zkácené sloupy,
zvětralé pravdy, zásady a ctnosti
maluje uhlem veliké své nicky.
Co je ti po tom, lidská efémerko?
Najdi si kouteček bezpečný, jistý,
kam padnout nemůže žádná ta troska,
zanes tam uzlík svůj s švestkami pěti.
Sploď děti, krm je – a bude-li dunět
kol tebe vůz pak starého Chronu,
přikrč se k zemi i s mláďaty svými
a nestrč mu, hlupáku, v loukotě ruku.
11
III.
KARIKATURA VLASTNÍ.
Jel černý rytíř do světa
a zbroj měl těžkou železnou,
jel v tmavý les, kde bydlil drak,
za zlatovlasou princeznou.
A draka zabil, toť se ví,
–však hlaholil tím bojem les –
a zlatovlasou princeznu
si černý rytíř v dálku vez.
(A v pohádce by přišla teď
jen pausa dlouhá přesladká –
však, rytíři můj neblahý:
ten život není pohádka!)
Snad že ten drak, ach, bestie,
sám nesmrtelnou duši měl
a v zlatovlasou princeznu
té duše atom třeba vjel –
12
či – ale k čemu k hádankám
chtít nalézt klíček jalový?
To všecko nějak stalo se
a dnešek už je takový:
Dnes zlatovlasá princezna
dvě malé princezny zas má
a černý rytíř potýká
se denně s dráčky se třema.
Vlas zlatovlasé princezny
začíná stříbrem prokvétat
a brejle už si nasadí,
když nit má v jehlu navlékat.
I černý rytíř šediví
a listopad má jeho vlas
a na rtech smích mu nesedí,
a na rtech sedí mu jen ďas.
A dnové jdou. A smráká se.
Tož konec. Mluvit dál? Proč? Nač?
Už k řeči není ani slov,
zde zněl by už jen tichý pláč...
13