ULTIMA THULE.
Jak zní ta píseň? Koráb v dálku spěl,
na cestu hřměl mu pozdrav sterých děl,
mávali šátky – – ano, ano tak –
mí bozi, jak to zoufale je všední!
A přec to člověk cítí od dne ke dni
bolestněj, hlouběj... Koráb v dálku spěl,
na přídě stála bledá Mladost má
v dál nadšenýma hledíc zrakoma –
eh, je to dávno... Člun mi jenom zbyl...
Koráb je rozbit... někde v písku leží...
Po cizích vodách člunek někam běží,
je plavec mdlý, a hlava klesá již...
Má bledá Mladost, chladná, ztrnulá
mi v člunku leží... Někde zhynula...
Kdy, nevím... Léto míjí za létem
[17]
zoufale, jednotvárně... Ticho všude...
Neželím zašlého, a lhostejno, co bude;
co býti mohlo, vím – však k čemu snít?
Břeh vidím nyní. Řadou kameny
tam stojí bílé. Zlaté písmeny
sose lesknou v slunci. Thuje, cypřiše –
zeď nízká kolem. Na vždy odpočívá
tam cizí rod. To milci vína, piva,
anekdot, vtipů, antisemité,
šosáci, politici vináren,
tlí vedle rozšafných a tlustých žen...
Po vodách kolem plouží se můj člun.
A ze západu slunce ozlacuje
ty bílé kameny, ty tmavé thuje
i mrtvou Mladost. Lodník už je mdlý...
18