„BOŽÍ BOJOVNÍCI.“
Nač výbuch vzteku, nač to rozhořčení
a nač ten zápal chtít se bít a rvát?
Vždyť novým zrovna nám ten případ není,
vždyť zažili jsme to již tolikrát!
Dlaň pána časem lokajům v líc tleskne –
což na tom? Toť už losem lokaje...
Pokorně sklopí sluha oči teskné
na pohled přízně znovu čekaje...
My mlčeli, když bylo probíjeno
dědictví malé; nechvěla se pěst,
když utráceli svoje dobré jméno
a vdoví groš své vlasti, její čest –
My mlčeli, když lezli do livreje,
do dlouhých punčoch, s přeskou střevíců,
přestaly vzdechy, úzkost beznaděje,
ba, plnilo se snění tisíců –
[90]
My mlčeli, když na hruď zotročilou
jim blahosklonně ťukat počali:
je dobře sic, být velkým vlastní silou,
však líp je řád mít, dekret, pochvaly –
Nuž, tleskla rána – nač se rozčilovat,
když krev už zvykla na oběh si mdlý?
Teď moudrostí je pozorně se chovat,
být trpěliv, než přejde rozmar zlý.
– – – – – – – – – – – – – – –
Však ať ti muži aspoň vousy shodí,
husitské brady břitva rozruší,
ať v službě své jak histrioni chodí,
jak papeženci, baby, eunuši.
17. října 1899.
91