LEGENDA, KTERÁ MOHLA BÝT NAPSÁNA TAKÉ PO MÉ SMRTI.

Josef Svatopluk Machar

LEGENDA,
KTERÁ MOHLA BÝT NAPSÁNA TAKÉ PO MÉ
SMRTI.

Umřel jsem. Že snaha po lepším po smrti zbyla v mé lebi, tož jsem lét aetherem studeným vysoko, vysoko k nebi. Zeď hrozná, železná dvířka v ní, kolem se sta duší plazí, své čisté svědomí chopil jsem a dal tři na dvířka rázy. Vykoukl Petr ven – znám ho, znám, pleš, oči, vousy! – tak právě před léty vypadal, když jsem ho měl v biblické dějepravě. – Papíry vaše! – řek úřadně. Dal jsem mu nevolky volky list křestní, snubní a úmrtní s podpisy na všem a kolky. [160] Prozkoumal, dvířka otevřel a skoro kaprálsky káže: – V jedenáct hodin je velký soud, čekat, až pro vás se vzkáže! – Vešel jsem v čekárnu. Byla to prostora holá a šerá, řada tam čekavců seděla, umrlých předvčírem, včera. Mudrci, nešťastní na zemi, že došli vědění hranic, bručeli, že ve smrt doufali, tu jsou a – nevědí pranic. Občané byli tam rozšafní, jimž moudrost kanula se rtů: – Nevědět, vědět, hm, hloupá řeč, to čekání zde má jít k čertu! – Tak se tam mluvilo. V koutku pak hlasitě klnula četa doktorům, kteří jim pomohli na tento z onoho světa. 161 Potom se ozvalo troubení a bubnů nebeských bití, křídlaté pachole přilétlo a zvalo nás za sebou jíti. Jdem po dvou. Jaké to divadlo, tyhlety nebeské nivy! Jak ten náš pozemský hříšný zrak na všecko s údivem civí! Jaké to stromy a květiny, vzduch, barvy, čtvernožci, ptáci! Jaké to vůně, a světlo jak se v svěžích křovinách ztrácí! Orkestry andělů sijí tu lahodných tonů svých příval – Kdyby tak člověk jen jistým byl, že člověkem řádným kdys býval!... Svaté a světice vidíme v bělavých řízách kol chodit, smekáme na pravo, na levo – rozhodně nemůže škodit! 162 Křídlatec vede nás v nádhernou síň, vázne a váhá dál noha: v průčelí září tam ohromný trůn, soudná to stolice boha! Andělů, svatých tam nabito je, člověk až dýchat se bojí, a protože klenba je z rubínů, v růžové barvě vše stojí. Světec kýs dle řeči dělí nás, – národe, přestaň už sténat, tady je balsám tvým bolestem: před český dali mě senát! Pachole křídlaté vede mne blíž trůnu k velkému stolu – Pachole křídlaté, šálí mne zrak, kdo že to sedí tam spolu? To že zde jsou moji soudcové? Dík ti, můj bože, a sláva! Neruda hovoří se Žižkou, Havlíčku Hus potakává. 163 Čelakovskému cos Chelčický vykládá s úsměvem mírným, a Prokop Holý dívá se v dál pohledem tichým a smírným. Vy drahé hlavy, jimž k ortelu jsem stavěl se již v žití proudu, vy světlé hvězdy mé, stavím se vám ku poslednímu soudu! Na pozdrav kývl mi Neruda... Na levo staví se k stolu advokát, který má vydobýt mou duši diabolu. Na stůl si nakladl brožury, proskripce, námezdné spisy, jež byly mi házeny na hlavu a jež mne tak bavily kdysi... Na pravo, nesa knížky mé, stál bílý andělíček, byl jeden úsměv, a modrý zrak z hebounkých zářil mu líček. 164 Pak přišli svatí a světice, kupili v sbory se, řady – vida, ta pozemská zvědavost je nesmrtelnou i tady! Advokát ďáblův čte. Ticho je. Brožury, námezdné spisy, satiry, proskripce, úsudky, sůl žití to z anno kdysi. Čte a čte. Havlíček s Nerudou začali šeptat si spolu, a Čelakovský si bubnoval na ploše soudního stolu. Čte a čte. Chmuřil se mistr Jan, Chelčický Holému kýval, Žižka stah rety, stisk ruku v pěst, a na mne se soucitně díval. Čte a čte. Vstal náhle Neruda: – Počkejte, křídlatý pane, jak vidno, známý to případ je zas z té vlasti milované. 165 Už můžem bezpečně, přátelé, božímu Majestátu rozsudek ku sankci předložit a říci v referátu: rozšlapal několik nafouklých nul, potloukl pitomé mezky, a nenávidě měl z duše rád ten bědný a bídný lid český. A že tak někdy v té ráži své vedl si až příliš čile – ty to víš, Havlíčku, může se jít k těm porážkám v říze snad bílé? Neruda vstal a mně ruku dal: – buďte nám vítán tu hezky! Moloděc, – vykládal okolo všem – vy neznáte ty naše mezky!... 166 OBSAH
ORNAMENTY I Str. Karikatury. I.Karikatura moudrosti života9 II. Karikatura pořádného člověka11 III. Karikatura vlastní12 Dohořelo,dohořelo14 Říjen15 Popeleční středa16 Ultima Thule17 Zimní večer19 Na Golgathě21 Bůh a král. Smrt krále Davida33 Král Šalamoun42 Diocletian48 1617– 1637. I. Důvěrné psaní59 II. Milosrdenství61 III. Starý portrét62
ORNAMENTY II Žaponerie67 Přípitek ve slohu z XVIII. století68 Z dob „Wertheťs Leiden“70 [167] Polednice72 Zvon74 Časové glossy. Solus sibi81 Epigram májový82 Epigram literární84 1848–189885 Myši čili časová píseň o anonymech87 „Boží bojovníci“90 Osud92 Žalm93 Piráti96 Šaškova tragedie. Vidění z r. 1648101 Monolog106 Píseň113 Episoda117 Traktát o vlastenectví125 Konec satana129
ORNAMENTY III Legenda o smrti Josefa pěstouna141 Romance z třicetileté války149 V noci prvního máje152 Vánoční melodie156 Legenda, která mohla být napsána také po mé smrti160
E: tb; 2004 [168]