ELEGIE
Proč vřeš a biješ, moje krvi?...
To víno z minulého roku,
je uzamčeno v klínu země
v dužinách okovaných sudů –
to bouří vždy a zakalí se
a bije v stěny věznic svojich,
když nahoře pod března teplem
na osluněném svahu vinic
vyhání réva mladé lístky
a drobné úponky své vzpíná
jak filigránské prsty, toužíc
se zachytit a povznést, vzhoupnout...
Proč vřeš a bouříš, moje krvi?
Nač touhy března, snaha k slunci,
nač zahořklý stesk nad vězením?
Kam chtěla bys nést svoji sílu?
Co děje se kde?...
Kvetou bezy,
jichž vůně určena je blažit
nos šosáka, a užitečný
v zahradách salát, špargl bují,
psí víno krášlí ploty zahrad
rozšafných lidí...
– tiše, krvi,
tys zmátla se. Kvas dále klidně
a budeš také za pár roků
solidním, čistým, rudým vínem,
a mnohý rozšafný muž jistě
rád uvidí tě na svém stole,
kde bude vonět bez, kde v míse
99
lahodný, milý, bledý špargl
ve žlutém bude ležet másle –
nuž, víno moje, kvas mi tiše
pro blaho svojí budoucnosti!
100