Sonet na starém hřbitově.
Tužku, papír usedám na zvětralé kameny...
pár skřivanů nad hlavou kdes spěje k modré výši,
vzduchem chví a proniká jejich výskot nadšený,
člověk jej sic neposlouchá, ale přece slyší...
Co tu květu rozeseto na každý rov zelený!
Co tu lesku, barev hrá... všecky vůní dýší!
Přivřeš oči... Jaro zříš, zhalené v háv zlacený
ještě jeden plný klín nese v hrobů říši...
Už ty květy padají... cosi chví ti ňadrama
jakás bolest pohřbená... sáh’ bys v klín ten rukama,
vzal tam odtud plnou hrst, hodil si je do prsou –
saháš, saháš... sáhneš na hrob – usměješ se trošinku
půl nad naivním tím jarem, půl nad divnou touhou svou...
Blázínku – díš polohlasně trochu trpce – blázinku...
36