Jarní sonety (1893)

Psány na jaře 1892, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
J. S. MACHAR:
JARNÍ SONETY.
(PSÁNY NA JAŘE 1892.)
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA J. OTTY NAKLADATELSTVÍ. 1893.
[1] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
TISKEM J. OTTY V PRAZE.
[2] JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
[3]
Sonet dedikační.
Zasvětit chtěl jsem Ti kus práce nadšené, příteli, mistře, brate milovaný – však kvapem letí čas, a plány jsou zas plány – dnes vezmi sporý vděk té knížky hubené. Sonety... Psal’s je též. Ty Tvé jsou vytesány z mramoru, žuly, hrdé, vznešené; jak staré město, na ty dómy, brány, paláce září slunce plamenné. Co já Ti dávám, jest pár vill v tom lehkém slohu moderním na horském chladném úpatí – v nich člověk prodlí snad pár chvil – však za čas rád dá s bohem jim a v město to se navrátí... [5]
Sonet-prolog.
„Tak, jarní verše? Co s tím tretem? Ten otřepaný obsah znám... vše šperkováno sluncem, květem – kam chce s tím tenhle člověk – kam?“ Tak bouří čtenář můj as letem, já, vinník, pohnut naslouchám – a – co kdys Pilat moudrým retem děl – šeptám také plaše sám: „Co psal jsem, psal jsem.“ – V synu Mus vždy vězí pantheismu kus a s jarem vždy už divná krev se hnedle vžene do všech cev, a člověk jda s ním krok co krok na papír hodí vždy pár slok... 6
Sonet z popeleční středy.
Den sychravý je... Kam jen oko zřízří, pláň holá teskně hledí do výšky; sníh začernalý leží v závětří jak popelec ve vráskách hříšnice. Zem v hnědém hávu staré jeptišky před přísným nebem činí pokání, jí z očí kanou slzy na líce, leb ostřihanou stranou uklání... Ó nebe, nevěř této koketě! Vše nastrojila už ta zchytralá, jak odpustíš, by se ti vysmála! Jdi, podívej se stromům na snětě: v ty malé bobtnající pupeny si skryla plesový šat zelený!..zelený!... 7
Sonet nudícího se člověka.
Vše je tak staré, opotřebované, kam člověk okem jenom zavadí... Šedivá nuda ze všech koutů vane a tou se věru život nesladí. Nadšení, verše, cíl, kam lidstvo plane, i fráse s prázdným stínem v pozadí, finessy, jindy pěkně pilované, i vtip i slzy – všecko provádí své kotrmelce nejapně a mdle a staře, staře... Člověk v zoufalosti s hazardní touhou ždá už budoucnosti: ať ničemné, ať jedovaté, zlé bez jasu, harmonie, bez všeho – jen ať je to zas něco, něco nového!... 8
Sonet o bacillech bolesti.
Tou první bolestí, jež kdysi padla v svět, je otráveno do dnes lidstvo celé: v těliskách drobných začla vzduchem chvět a do země se vpila ještě vřelé. Člověk ji vdýchal, hnízdila mu v těle, kde našla půdu... vzrostla v moře běd; a prosytila hlínu země cele – a v plodech svých ji země vrací zpět. Ta miasmata dávných utrpení my zdědili – a vzdechem, slzou, rtem je množíme pro příští pokolení – – Bez konce, bez cíle v zoufalém předurčení v svém vzduchu zkaženém ta otrávená zem jak hvězda proklatců se šine aetherem... 9
Sonet o ovoci poznání.
Neplodným kriticismem sebe, světa a plni nároků jsme začli žít – a probili tak svoje mladá léta i bujný vlas. A chuďas cit byl harlekynem, kozelce jenž metá, jak rozumu se zráčí poručit, krev zvadla nám – však rozum, rozum zkvétá a na vše strany umí vážně zřít. – – – – – – – – – – – – – – – A život jde... i přišlo účtování. Výsledek pěkný: Rozum z nenadání stah’ trpce rty a v hořký vypuk’ smích a chechtá se a povykuje, skáče. Harlekyn za to okamžitě ztich’ a ruce lomí v koutku kdes a pláče... 10
Sonet o bídě života.
Ta bída života by nebyla tak zlá – zvyk dovede zde mnoho zkořeniti a renomovaný Čas vždy rány sešívá a v torbě své vždy dost má jehel, nití – – a chvilkou kmitne i v ní trochu pozlátka, jež prostou duši může rozechvíti, a chvilkou padne i do srdce pohádka, v níž zpívá pták a voní kvítí – Ach, bídu života by člověk nesl snadno – však ten duch vlastní, zpurný, zžíravý do všeho vlije vlastní otravy, ta prolne vším a klesá k žití na dno... Zvyk bez moci tu stojí zmámený, a doktor Čas jen krčí rameny... 11
Sonet o králi Šalamounu.
– – a rázem zas mu hořkost jakás skrytá prosákla krví... Mrzut, stísněný vstal s tuhých ňader... žhavá Sulamita jej hnědými rve marně rameny... Zří z okna ven... zeď jedna šedě kmitá do čiré tmy – toť chrám ten vznešený, jejž postavil? Oč jasněj’ nad ním svítá nejmenší hvězda!... Bílé plameny ve věčné výši, světla neznámá, vy steré oči, čím je před váma ten jeho chrám, ta jeho chlouba, sláva? Čím říš a moudrost? Čím on sám je? Čím?... – – – – – – – – – – – – – – – Cit nicoty jej spjal – a svíce přinést dává a píše v papyrus své: Hevel hevelim... 12
Sonet o „?“
Hle, čárka zkroucená jak drobný plaz, když zatnout kams zoubek svůj pílí – toť znak té příšery, jež ničí nás i všechny, již před námi byli. Po nebi, po zemi zní její hlas, v tvém nitru chví, volá, kvílí – sta a sta hlav má, jednu jí sraz, deset jich vzroste tam v chvíli. Živí se mozkem a krví a bděním, úzkostí, potem a zoufalým chtěním – a z trosek světa vzpne se jednou v ráz jak zkroucený, obrovský, nezsycený plaz v atomech země, popeli našich těl, jak by se dál cos v aetheru ptát chtěl... 13
Sonet psaný v mé bibliotéce.
Ne kletby a ne pláč, jak v mladých dnech jsme zvykli číst u pánů romantiků: podivný smutek z moderních vlá kněh bez jedné slzy, jediného vzkřiku. Je to jak tichý, odměřený vzdech, jenž v posled vane ze rtů mučedníku, když po vzdorech a marných zápasech ždá s resignací příštích okamžiků. Já žehnám mu; jsou chvíle, kdy nás schvátí cit zoufalého prázdna... Naslouchati tu začne člověk s dechem zatajeným: a již ten smutek vanem odměřeným vlá k duši se všech stran... a člověk skorem jásá, že není sám – že trpíme zde sborem... 14
Sonet o příteli pro přítele.
Můj přítel, který v našem umění vždy lpí na theorii ctihodné, (on ještě, básníka než ocení, zda genij to, či talent rozhodne), mní, že prý čtenář hledá při čtení jen dojem krásy divné, lahodné (a má hned jakýchs formul spletení, vždy k lapení prý krásy za vhodné). Ne krásu, příteli, tvůj čtenář hledá sebe, to „já“ své v díle tvém; – a někdy autora, pak ale propuká v něm vášeň netvora, pak z každé řádečky krev tvojí chtivě střebe, tvé city pohltá – a v posled z plných plic ti ráčí vytýkat – že’s toho nedal víc! 15
Sonet o životě a smrti. Smrť nebere zde mnoho – ten život bere víc... Ze staršího sonetu.
Mé klasy hezky zrály, vzduch čistý kol se chvěl, a chrpy blyštěly svou jasnou ranní rosou – nezvaný sekáč, Život, v lán mého žití šel a chrpy pošlapal svou nohou hrubou bosou. A do zrajících klasů vjel naostřenou kosou, je na svou káru vrhal a sprostou píseň pěl – a rozhled’ se... a smíchem tvář zkřivil tuponosou a zapálil si dýmku a s károu dále jel... Jde po strništi dívka. Má vlídný černý zrak, má v černomodrém vlase vetknutý rudý mák, a zástěrku má tmavou, kam vrhá chvílemi jen ze soustrasti jakés lítostivé klas přišlápnutý, květy položivé, jež drsný sekáč nechal na zemi... 16
Sonet myšlený českým čtenářem.
Ty jarní slunce, jedno je mi žel – a nejen mně, i srdci mnohých přátel: Ty vylákáš ven roje brouků, včel, zvěř země, ptactvo nebes do své dílny – toť v pořádku. Však v lesku tvojich střel za humna vyjde český cestovatel a žel, ó žel a třikrát ještě žel – pak cestopisec navrací se sdílný a vtipný. Poví vše, co jed’, pil, snil, co myslil, mluvil, s kým se spřátelil – vše plno vtipů, nápadů a ducha... Tvým teplem, slunce, nechť kopřiva hluchá i rulík, blín se v akkord jara vmísí – však proč nám plodíš též ty cestopisy! 17
Sonet pro mé korrektní sudiče.
Jsou lidé v dálné vlasti mé, jichž mluvení jde nad zlato: když několik slok srobíme, nám vytknou vždycky to a to, že dýchavičně kulhá to, že Homér v rýmech zadříme – nu, celkem, dle nich pojato, my hezky na tom stojíme... Můj sonete, ty víš a znáš, že jeden laur je vždycky náš, laur pravdy hořký... A v čas zlý jsme přec jen něco dovedli a můžem’ snad teď právo mít, si také něco dovolit... 18
Sonet za dubnového spleenu.
Škaredý den. Kapky deště kanou jednotvárně v oken tabule... venku leží na všem šedá tíha... šedá tíha v duši ztrnulé... Pustý chodník... Na zdi rohu míhá odtrhlá se rudá cedule... každý deštník nakloněný stranou mníš být hlavou houby nadulé... Vlhkým vzduchem po tvé jizbě v let pustila se moucha – posel jara a z dnů loňských upomínka stará – cílí v okno, bzučí – nazpět padá, chvilku čistí hlavu, křídla, záda a zas do skla – a zas padá zpět... 19
Sonet o západu slunce u Prateru.
Jakby v alej odlesk vlít’ dalekého požáru: zlatí se jím stromů řada, plochy černých kočárů, v něm se vlní promenada, blýskne přimhouřený hled, špička hole, šperků kmit, hedváb dámských toilett. Dálný západ jeden nach. Zrůžovělý zlatý prach chví tam kolem holých vrb. Nade hlavou v nebesku bílý, mdlý a bez lesku měsíc tkví co malý srp... 20
Sonet-intermezzo.
Jak psal to Adam?... Dožít se té těchy, by vnik’ zpěv jeho pod slaměné střechy a večer při loučovém plameni by těšil, osvěžoval jeho Lechy?... Ó Mickiewiči, kletbou umění je populárnosť; ta je promění v cos banálního... (Pak v svém nadšení jsi ovšem neznal naše drahé Čechy!) Já (smím-li zde teď své „já“ položit po jméně tvojím) měl bych tak jen rád pět, deset dušiček, jež čtly by moje díla, a každá aby aspoň pochopila jen čtvrtku toho, co jsem do nich klad’ a co by slušně mohla pochopit... 21
Sonet o motýlech.
Zda jsi někdy v lese zřel velké černé motýly? – Sametový lesklý pel chvěje se jim na křídlech – Lapil’s koho z tvorů těch v jejich hravém přeletu? Pohladil jsi na chvíli kouzlo toho sametu? – Bídné žití, smutné dny... Všecky nesplněné sny krev nám pijí, ničí nás! A když se nám splní v ráz, zbudou nám z nich za chvíli bez sametu, lesklých krás odření ti motýli... 22
Sonet erotický.
Má zlatovlásko, už zas květen je tu... Ach čas té divné srdce pohádky, té trýzně, plesu, hloupostí a květu – a přec je teskno zřít v ni nazpátky... Kde je ta skřínka? V ní pár suchých květů, tvé listy... májů našich památky... Pojď, budem zřít v ně s tahem kolem retů, jak zbožné duše v svaté ostatky! Zde staré verše!... Jak jsem v let se dával kams v šíré pouště, k hvězdám na nebe a k čemu jsem tě všemu přirovnával!... Jsme střízliví dnes... Čím’s mi řadu let, dnes bych už vzletně říci nedoved’ – já vím jen, čím bych byl dnes bez tebe!... 23
Sonet o černém snu.
Teď v pokoj padá záře červánková. Je chvíle, kdy se na vše vzpomene... Na stěnách visí „Vojna“ Grottgerova, ty vzdechy těžké, vzkřiky plamenné. A bledá, štíhlá, rusovlasá vdova zří na to nebe zakrvácené... zří jakous pláň kdes v dáli od domova, řev bitvy... tělo krví zbrocené... Už není slz... Už se jen suše stená... A na klavír se vrhá se vzlykem – ten stal se duše její jazykem – a hraje „Marche funebre“ od Chopina, to hřmivé requiem všech lidských běd – to jest jí modlitbou i kletbou teď... 24
Sonet in memoriam žijícího.
Zmizel z našich řad... Kdys s námi v závodu nejlepší svou hřivnu chtěl dát národu, kommentáře krví psát mu poctivé na boha, svět, srdce, lidstvo, přírodu. Avšak prohled’ v čas... Z nás slepých nejdříve... (Že je národ dítě skromné, střízlivé: když už nutno míti takou úrodu, tož chce verše zvonivé pro dušičky citlivé. Poet ten pak ovšem o kus lauru rvát musí s frasisty se, lotry, dryáčníky, kteří cerberují národu kol vrat – – –) Zmizel z našich řad... Chopil hmatem smělým laur si lepší, řidčí... Nechal poetiky a je pevným mužem, charakterem celým... 25
Sonet o nezbytných milujících.
Jdou zelenavým světlem pěšiny, jež habrovím kams dolů k vodě vede; den svěží, modrý nádech krajiny – nic kol jich pohled vábit nedovede. Jdou harmonicky. Jejich řeč však přede boj nenápadný, zápas jediný: pomlčka, slovo, vzdech, jenž se rtů sjede – vše mířeno je v soka slabiny. Ví každý: kdo z nich opanuje pole, má kořisť – povolného otroka, té morálce se učí v lásky škole... A chvilkou pohlednou si do oka a velkou něžnost do pohledu toho – však tajně zrak ten pátrá: Nuž, kdo s koho?... 26
Sonet v májovém plein-airu.
Z té jasné čisté klenby padá dnes na zem barva modravá... je v pruhách vzduchu, modří lada lán světle, meze do tmava. I bílých švestek dlouhá řada u cesty v modro zahrává, a v silnice prach šedý skládá se modř ta jemná, míhavá. A s hůry kolmo nad hlavou zříš lít se sprchu sžíhavou, atomky zlata blýskající, ty v modravý ten nádech chví, lán hltá je, mez, švestkoví a prach je pije na silnici... 27
Sonet po dešti.
To nebyl déšť – to parfum zdravý pokropil požehnanou zem: jdeš mokrou mezí... v lístkách trávy, po klasech visí kolkolem. V něm voní douška, z dálky sem bez, střemcha intensivně zdraví, a prsti zápach pronikavý a řepky dech se chvěje v něm... Sám zdáš se náhle prosycený tou vůní... chvěje suchopárem tvé duše... padla do krve... A maně myslíš na rty ženy, jež líbal’s prvním čistým žárem v svých mladých letech poprvé... 28
Sonet o definici moderní poesie.
Slzavý příběh, reci, králové, historky staré vbité v nové sloky a fráse velkohubé, jalové, jež na kothurnech velkými jdou kroky, i satani a sešlí ďáblové, jak známi jsou už před dávnými roky, i lesklá slova, kouzlo rýmové, závratných metafor a veršů skoky – poesis není. – Co je poesií? To kdyby známo, stavěli by as už praktikové na ni fabriky. Ta cítí se jen. V nás je, kolem nás – a hne-li se dech její veliký, cit, srdce, rozum se v ní stejně svíjí... 29
Sonet o noci v květnové neděli.
Hluk dozněl smíchu, výkřiků těch rozjařených lidí. Chvilkou jen hřmí kočár, mizí ve mžiku s třesavým světlem svojich svítilen. Jak lesklé hlavy bílých špendlíků, jimiž kus nebe kams je připevněn, se jiskří hvězdy. V dlažbu chodníku v skla oken domů, v šedou barvu stěn plyn hází žlutý svit. Vzduch provátý je svěžím chladem. Z dálky sem tak intensivně voní akáty. Teď polohlasně své tři tony lká kdes ze sna uvězněná křepelka, a ticho zas... plá nebe... dřímá zem... 30
Sonet bizarrní.
Mně protiven jsi, bílý měsíci, s tou hloupě sentimentální svou tváří, strašidlo hvězdné, věčně bloudící, ty nepohřbený mrtvý samotáři! Prý milují tě ještě básníci – oh, ti snad, jenž též cizím světlem září, prý těšíš duše láskou nyjící – to’s pravý symbol, měnící se lháři! Já nenávidím tebe. V jizbu mou ty záříš září sinou, studenou, v té chví cos, jak puch dálné mrtvoly – ó já bych strh’ tu tvář tvou civící a pohodil jí ve prach v ulici k hře drobným dětem, když jdou ze školy! 31
Sonet dedikovaný slunci.
Ty věčný ohni, může, smí-li z dáli zaletnout k tobě chabých veršů pár – vpij je, jak z květů, které rozpukaly, as vpíjíš vůni v pruhu světlých par! Mé verše též jen ve tvém teple zrály, má duše trpkosť, tys jim dalo žár, já dal svou krev, tvé blesky život daly a dech a tep v těch mrtvých liter tvar. Sám žiji tebou. Všecko, čím zde jsem, je z tebe, tvé. Jsem jedním paprskem, jenž z tebe kmit’ a zapad’ kams v kout šerý. A šedou věčnosť, aether, hvězdné vlnobitívlnobití, zem, na ní vše, co jen se zove žití, pronikl, prošel a žil v žití efemery!... 32
Sonet na adressu naší klerikální kritiky.
Parasiti boha, když soud jízlivý nad tou naší prací náhle vykřiknete; člověk nezlobí se, jen se podiví a s úžasem ptá se: Co tu ještě chcete? Tak vy tedy dosud v system šedivý věci božské, lidské vytrvale cpete? Zchytřte už jak hadi! Čas jde bouřlivý, při svých plných hrncích moudře umlkněte! – Za sebe pak dím vám: Váš bůh lepší je, než jej vaše vzteklé slovo zjevuje: nezmůžete u něj svými soudy všemivšemi, kletbami i hromem lživé morálky, by mi jednou nedal koutek v svojí zemi a nenechal nad mnou růst své fialky! 33
Sonet pro žáky středních škol.
Můj synu, hleď, zde každá věc svůj líc a rub vždy musí mít: bůh neobsáhlý je – a přec je v tenký katechismus vbit! Hleď poesii! Cos to přec, co člověk cítí chvít jen, hřmít – však z aesthetik je tady klec, kde mní ji celou, celou mít! Můj synu, kletbou je ten rub: má poesie jej i bůh, – los smutných velkých věcí všech – ty touže po nich, nebuď hlup: je najde všude, vždy tvůj duch – jen ne v těch kletých systemech! 34
Sonet o romantice citu.
Vždy je v nás kout, kde cosi žije, co přestalo už v žití žít, kus jakés divné poesie, jíž nelze slovy vyslovit. Jen Chopinova melodie jí umí tesknit, dunět, hřmít – a člověk v dlaně čelo skryje a přál by si tak při ní mřít... A musí ji hrát ruka ženy, jež peklem života už šla, a den být chmurný zamračený, pln vůně pokoj záhadné, již dýchá růže žlutě mdlá, než ve váse kdes uvadne... 35
Sonet na starém hřbitově.
Tužku, papír usedám na zvětralé kameny... pár skřivanů nad hlavou kdes spěje k modré výši, vzduchem chví a proniká jejich výskot nadšený, člověk jej sic neposlouchá, ale přece slyší... Co tu květu rozeseto na každý rov zelený! Co tu lesku, barev hrá... všecky vůní dýší! Přivřeš oči... Jaro zříš, zhalené v háv zlacený ještě jeden plný klín nese v hrobů říši... Už ty květy padají... cosi chví ti ňadrama jakás bolest pohřbená... sáh’ bys v klín ten rukama, vzal tam odtud plnou hrst, hodil si je do prsou – saháš, saháš... sáhneš na hrob – usměješ se trošinku půl nad naivním tím jarem, půl nad divnou touhou svou... Blázínku – díš polohlasně trochu trpce – blázinku... 36
Sonet časový.
Je doba těhotna... Cos v lůnu tvoří – však nikdo neví, co z té vyjde sluje... Bolestně, těžce ona oddychuje a chvilkou vše kol sebe trhá, boří... Učenci, doktoři a professoři po celém světě nyní touhou hoří jí pomoci – a vše si popilujepopiluje, recepty píše, léky připravuje – Oh, theorie! Už i mládež zlatá k té hodince jí assistovat chvátá a chce zde hráti úlohu sage femme – Ten vztek, jímž zrudnou starým, mladým šíje, až ráčí slehnout konečně madame – že nešel porod dle jich theorie! 37
Sonet za červnového poledne.
Žár, všude žár... Proud ohně bije do tvého s hůry temene, a z dola asfalt dlažby pálí jak pláty plotny zžhavené. A země tiše žár ten pije... V sen líný kol se domy halí, jich jalousie spuštěné jsou jako oči zavřené. Dým klesá k zemi... Vzduchem chvít zříš žhavé pruhy... Mrtvý klid je v ulici... Jen jako kmit jí střelí černá vlaštovice a druhá... Obě ševelíce půlkruhem švihnou pod blankyt... 38
Sonet pro mladého básníka.
Na rozcestí, jak starý Herkul kdys – bůh odpusť mi ten příklad odraný – teď stojíš ty. Dvé cest před sebou viz a vol: Ta prvá prostranný je pruh, bez boje, ba i bez rány jí půjdeš. Je plna. Jdi, jak šlo se kdys, jak druzí jdou. Máš potlesk všestranný, pych národa, čítanek zdoba ty’s – jsi slavný muž. Ta druhá cesta – ne, to není cesta, jakýs divý sráz, jdeš vzhůru, možno, že tam srazíš vaz, jdeš sám a sám... Jen stopa zůstane... Jí za věk půjdou snad... a pak se stává dosti, že laur tam vloží kdes na hrst tvých bílých kostí... 39
Sonety z venkova.
I.
Cestou.
Mám rád ty staré topoly, jež klátí svými vrcholy a od císařské silnice zří do šírého údolí! Mám rád je z jara nejvíce, když větrů táhlé vánice jim v dlouhých snětích hlaholí jak steré divné polnice! Když na ty sněti se všech stran se slétá chumel černých vran a houpá se v nich sem a tam – co dole prachem sloupovým vůz těžký s šedým plachtovím tak zvolna jede – bůh ví, kam... 40
II.
Sonet-idylla.
Je starý zámek; – věk náš moderní do něho vtrhl s drsnou skutečností: kdys luzné dámy, páni nádherní – teď bataillon vojska v sobě hostí. Park zpustl; v šedé tůni jezerní se prává prádlo, je v ní žab též dosti... ach, co tu šlo kdys v době večerní as drobných nožek... snění minulosti... Kluk strážmistrů v ní rybky chytá dnes. Na korek vlasu nedočkavě civí – teď bere jistě – bože, to je tíha! Na udici se pantoflíček míhá, stařičký, sešlý, přeska samá rez – a kluk se mu jen s indignací diví... 41
III.
Sonet o lese.
Ten šumivý les vždy jsem miloval. Kdys, hoch, jsem prolez’ všecka houští všade a drozdy, datly, žluvy sledoval, kde hnízdí as a zda už mají mladé... A po letech les staffáží se stal chvil, kdy se ruka kolem šíje klade, a ret tak líbá, aniž by se ptal, neb – s vědomím té okradené – krade... Sny... pohádky... vše bylo kdys a kdes, dnes zří se na to okem malé víry – vše zmizelo, jen staffáž zbyla, les, a člověk vstoupá nyní v chrám ten šírý, by okřál jen pod kmeny, větvemi a prohnal svěží vzduch zas plícemi... 42
IV.
Portrét šťastného člověka. (PANÍ LEONTINĚ MAREŠOVÉ.)
Toť jediný, jenž není žitím syt, z těch všech, co jsem kdy v světě poznal lidí, s mudrce klidem umí život žít bez reflexí, z nichž otrava se klidí. Nemluví mnoho, umí vyznačit očima, gestem, co chce, cítí, vidívidí, k haně i chvále umí kliden být, má na svém dost a jiným nezávidí. V těch očích, jež se světu stále diví, má celé moře modré neviny – a v drobných ústkách teprv zoubků pár. Je to ten jeden andělíček živý z Raffaelovy dole Sixtiny, ten v levo. Synovec můj, rok je stár... 43
V.
Na stanici v Kladrubech.
Jak bezelesklý žlutý štít je měsíc v siné pole vbit, a z dola roztrhaný lem mu tvoří les svým obrysem. A ze strany té hlučí sem vířivý, ostrý, žabí skřek, a je to, jak bys slyšel znít hřmot velkonočních řehtaček. Jak ostříbřených plazů dvé koleje běží u nohou... Hvizd zaleh’ z dálky modravé, tři oči mžikem krvavé tam v jakéms ohbí zamihnou... I žáby končí píseň svou a zmlká jedna za druhou... 44
VI.
Sonet bez myšlénky.
Proč jen tu tužku dneska beru? Co psát? – Vždyť nechci ani psát... Nic nemyslím... nic nevím věru... a nemám čeho litovat... Jak by má duše zašla spat, já bez ní žiju v jakéms šeru... Nic nemám, čemu bych byl rád... a nejsem mrzut... K podvečeru se chýlí den... byl pěkný snad – však co mi po tom?... Na nádheru zřím oblaků – nu, barev sklad – však co s tím dál?. .dál?... Ten času spád teď necítím... Což to snad chvilka jesti, kdy dotkne se nás necítěné štěstí?... 45
VII.
Rovina do šíře, rovina do dáli, Rovina do šíře, rovina do dáli,
 v ní vísky s bílými chalupami, na krajích obzoru jakoby splývaly ocean zeleně s oblohy končinami. Rozmary osudu mě v kraj ten zavály... Já chtěl psát hořké své epigramy na tu moc neznámou, jež los tak zoufalý všem dává, kdož dýší pod hvězdami... A ta zem leží zde v tvůrčí síle, ve velké práci své... A já ji sledoval den za dnem činnou a prostou, věrnou. A v posled žil jsem s ní... A hořké cíle... smutný los lidstva... náš bědný svět i můj žal zdá se mi hříčkou být jen malichernou... 46
VIII.
Zas bělá se to podél cest, Zas bělá se to podél cest,
 kde švestkové zříš stromy kvést – ach, pod tou dlouhou alejí jak sněhu nasypáno jest, a jak se větve zachvějízachvějí, ty bílé lístky snášejí se jako sprcha drobných hvězd a po zemi se válejí... Toť rubáš jen, jejž nastele si v posled Jaro veselé a z polehounka mizí s ním... A s úsměvem svým zářivým jde Léto v luhy, pole, sad klas, hrozen, plody nalévat...
47
Sonet epilog.
Již léto vláti počíná, již žhavé proudy na zem kanou – jde rozloučení hodina, a knížka odloží se stranou. Za vytrvalosť mnohostrannou buď vzdána vděčnosť povinná, ti, čtenáři! A „na shledanou!“ se k mému „s bohem“ připíná. Ty sonete, též dojista přijď na podzim! Tak chodit trochu po listech, po střízlivém mechu! Však s bohem, jaro... Není dechu ti postačit... A příště, hochu, už budu jen tvůj statista... 48 OBSAH. Stránka
Sonet dedikační5 Sonet-prolog6 Sonet z popeleční středy7 Sonet nudícího se člověka8 Sonet o bacillech bolesti9 Sonet o ovoci poznání10 Sonet o bídě života11 Sonet o králi Šalamounu12 Sonet o „?“13 Sonet psaný v mé bibliotéce14 Sonet o příteli pro přítele15 Sonet o životě a smrti16 Sonet myšlený českým čtenářem17 Sonet pro mé korrektní sudiče18 Sonet za dubnového spleenu19 Sonet o západu slunce v Prateru20 Sonet intermezzo21 Sonet o motýlech22 Sonet erotický23 Sonet o černém snu24 Sonet in memoriam žijícího25 [49] Stránka Sonet o nezbytných milujících26 Sonet v májovém plein-airu27 Sonet po dešti28 Sonet o definici moderní poesie29 Sonet o noci v květnové neděli30 Sonet bizarrní31 Sonet dedikovaný slunci32 Sonet na adressu naší klerikální kritiky33 Sonet pro žáky středních škol34 Sonet o romantice citu35 Sonet na starém hřbitově36 Sonet časový37 Sonet za červnového poledne38 Sonet pro mladého básníka39 Sonety z venkova. Cestou40 Sonet-idylla41 Sonet o lese42 Portrét šťastného člověka43 Na stanici v Kladrubech44 Sonet bez myšlénky45 Sonet epilog48
E: tb; 2004 [50]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Knihtiskárna J. Otty nakladatelství. Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 50

Věnování: Vrchlický, Jaroslav
(Jaroslavu Vrchlickému)