Jich bylo hlouček. Ženy, muži, starci.
A žalováni z galilejských bludů
před soudem stáli. Přisvědčili přímo,
že křesťany jsou. Odepřeli poctu
obrazu císařovu. Načež lid, jenž dosud
jen mručením a zrakem plným zlosti
sledoval výslech, hlasně křičet začal:
„Ad bestias!“ –
Tu líce provinilců
nadšením vzplály, jak by jim byl slíben
ten nejkrásnější osud v živobytí,
a když jim v posled praetor kázal poctít
obětí zvyklou Jova Nejlepšího,
tu s takou pýchou křičeli „Ne!“ svoje
a tolik urážek v líc vrhli bohu,
že diváci tím více rozpáleni:
„Ad bestias!“ – a ne už jako přání,
však jako rozkaz – řvali praetorovi.
„Ad bestias!“ kýv tedy hlavou praetor.
A křesťané se obrátili směrem,
kde ležel cirkus; vykročili svěže
a krokem spěšným pospíchali k němu,
že vojáci jim sotva stačit mohli.
A z hrdel zpěv se dral jim, který radost,
jak probíhala celým tělem jejich,
trhala v kusy, lámala a nesla.
O slasti pěli, blaženosti svojí,
o nebes králi, o pastýři dobrém,
o bráně, která se jim otevírá,
o smrti vítězství a slávě zmaru...
V diváků sboru Řek stál jeden stranou,
měl plášť a vous a pohled filosofa,
ten ruce zkříživ na prsou zřel pilně
k průběhu soudu. A když odsouzenci
se brali k cirku, s úsměvem si řekl:
– Zpívají paian a jsou spokojeni.
I lid je spokojen. I spravedlnost.
A bestie též spokojeny budou.
Tož slušno, bych i já byl spokojený
z té harmonie Osudů a věcí... –