Já, Zacharias, mnich a otrok Kristův,
na listy tyto píši dnů svých děje
i události, kterých jsem byl svědkem.
Mé srdce plesá, prsty mé se chvějí,
neb popřáno mi vidět ponížení
a zkázu odvěkého nepřítele.
Krev mučenníků, trýzeň vyznavačů
stoupala věky k nebeskému trůnu,
však milosrdný Soudce stále čekal
a čekat nechal meče andělů svých;
Onť zajisté ví nejlépe své časy
i dobu zrání věcí světa toho.
Kýv nyní Pán – i sešel Anděl Pomsty
na prostor země... Hellado a Říme!
I vstoupil v duši germánského krále
a Alarich se zdvihl s voji svými,
meč nevědomý v ruce Hospodina,
vpad v Řecko, hnízdo lží a černých bludů,
a rozmetal, jak anděl vnukl jemu,
poslední chrámy model nesmyslných,
podoby jejich ze zlata a stříbra
roztavil na štíty a helmy vojsku
a poklady, jež pohani jim snesli,
odnesl za jásotu lidu svého.
Ó Hospodine, věky spí tvá pomsta
a věky ty jsou před očima tvýma
jak jediný den – ale zvedne-li se,
pak žádný vítr víc ji nepředhoní
a sílu mohou závidět jí vody
a žádný oheň nemá hrůzy její.
Bděl Anděl Pomsty v duši Alaricha
a pokoje jí nedávaje hnal ji
k zdem kata světa, města prokletého,
a bez ustání hrozivě k ní volal:
Již zdvihni se a rozmetej Řím bídný!
Rychlejší větrů, mocnější vod bouřných
a děsivější ohňů nespoutaných
zdvih Alarich se, prohřměl zemí mnohou
a s lidem svým a vojskem rozložil se
kol pásu tvého, Říme zatracený!
Zdí chtěli chránit kdysi vládci tvoji
tě před útoky, přepady a meči –
však čím jsou zdi ty ruce Hospodina?
Dva černí andělé se snesli v město,
tož Mor a Hlad, ti průvodcové mečů,
a vichrem prolétali ulicemi,
vcházeli v domy dveřmi zavřenými
a lámali tam zbytky dávné pýchy.
Král Alarich pak čekal před branami.
Ó Hospodine, rci, kdo neuhne se,
když meč Tvůj bije? Kde je jaká šíje,
jež neskloní se? Kde je srdce lidské,
jež nezachví se úzkostí a děsem?
Z bran vydali se posli ku královi
o milost prosit. Ale ďábel pýchy,
jenž všudy myslí na svůj tučný účet,
řeč radil jim, jež tvrdý los jich pouze
jen tvrdším ještě učiniti mohla.
Já, Zacharias, mnich a otrok Kristův,
jsem v průvodu byl. Pán mi vnukl jíti,
a dopřál smrtelnému oku mému
na průběh patřit svaté pomsty svojí.
Pohanů zbytky v poselství tom byli
a z ďábla ponuknutí vykládali
před králem doby pohanské své slávy
a mínili, že káže prospěch jeho,
by kvapem zdvihl obléhání Říma
a vzdálil se do krajů bezpečnějších...
Prý národ římský, zvyklý krutým bojům,
k zoufalství dohnán semkl šiky svoje,
by zápolil zas jako v dobách dávných
na život, na smrt – by prý pamětliv byl
a k tomu odporu jich nedoháněj.
Já na krále se díval při té řeči.
Zprvu jen úsměv hrál na tváři jeho
a potom hlučným rozesmál se smíchem.
A dívaje se modrým zrakem na ně,
na sešlý šat i na vyhublé tváře,
řek jim, že tráva tím se lehčej seče,
čím hustěj stojí. Na to žádal na nich
vše, co je na špercích a kovech v městě,
náčiní z chrámů, drahé sochy bohů
a otroky, jichž původ není římský.
A když se posli ustrnulí ptali:
– Co tedy míníš zanechat nám vlastně? –
– Jen holý život – odpověděl krátce.
S tím vrátili se vyslancové v město.
V té bezradnosti v posled obrátily
se duše pohanské k svým modlám dávným
a zbylá dobytčata pálíce jim
o zázrak prosily je, oheň s nebe,
zmar nepřátel a zachránění Říma –
ó zaslepená bláhovosti lidská!
Ty modly jinak pomoci jim měly,
jak určila tvá nevýzpytná moudrost,
ó Hospodine, králi všeho světa!
Hlad rost a Mor své panování šířil
a brány zavřené chléb nevpouštěly.
I vyšli znovu posli. Tentokráte
to biskup byl a celá obec naše
po přání lidí bědujících, mroucích,
šli v četném průvodu jsme do tábora,
ne s pýchou, ale bědní prosebníci
a kříž, znak utrpení, šel nám v čele.
Král Alarich nám uctivě vstříc vyšel,
kříž pozdravil a podmínky své zmírnil.
Řím vykoupil se. Otevřeny chrámy
a model poklady se vyhrnuly,
by nastoupily cestu do tábora.
A modly samy – výjev velkolepý –
do kotlů vházeny, by roztály se
v netvárnou hmotu zlaté tekutiny.
Já plameny zřel, jak se veselily
při této práci, já je slyšel výskat
a viděl poskakovat v bujném tanci.
A v posled Virtus, ona zlatá Virtus,
již pohani kdys takou úctou ctili,
jakby to strážný anděl města býval,
vmetena po hlavě jsouc ve var žlutý
se rozplývala – modláři si při tom
zastřeli tváře, aby skryli slzy,
však z pod tog bylo slyšet nářek jejich...
Výkupné sebral Alarich a odtáh
a klid a zdraví vrátily se v město.
Co vypsal jsem zde, mocně působilo
na mysle lidí. Zatvrzelá srdce
se obrátila k jedinému bohu
klnouce malomoci model svojich
a hořce plačíce nad hříchy svými.
Již není pohanů a není model!
Řím očištěn je, dílo dokonáno.
Hospodin kázal andělům svým stavit
a v pochvu uschovati meče pomsty.
Řím Kristův vstává na ssutinách starých
a vládnout bude okrsku vší země.
Na bratrech dvou, tož Romulu a Remu,
stál pohanský Řím; na knížatech světcích,
tož Petrovi a Pavlu, jejichž těla
jak nejsvětější poklad v sobě chová,
Řím Kristův zbudoval se. V světle kříže
nad šírým světem rozpne ruce svoje
a přivine jej v znamení tom k sobě.
Již meče pomsty rezavěti mohou,
neb Kristus jasným císařem je nyní
a bude jím až do skonání světa!