ALARICH.

Josef Svatopluk Machar

, Zacharias, mnich a otrok Kristův, na listy tyto píši dnů svých děje i události, kterých jsem byl svědkem. srdce plesá, prsty se chvějí, neb popřáno mi vidět ponížení a zkázu odvěkého nepřítele. Krev mučenníků, trýzeň vyznavačů stoupala věky k nebeskému trůnu, však milosrdný Soudce stále čekal a čekat nechal meče andělů svých; Onť zajisté nejlépe své časy i dobu zrání věcí světa toho. Kýv nyní Páni sešel Anděl Pomsty na prostor země... Hellado a Říme! I vstoupil v duši germánského krále a Alarich se zdvihl s voji svými, meč nevědomý v ruce Hospodina, vpad v Řecko, hnízdo lží a černých bludů, a rozmetal, jak anděl vnukl jemu, poslední chrámy model nesmyslných, podoby jejich ze zlata a stříbra roztavil na štíty a helmy vojsku a poklady, jež pohani jim snesli, odnesl za jásotu lidu svého. Ó Hospodine, věky spí tvá pomsta a věky ty jsou před očima tvýma jak jediný denale zvedne-li se, pak žádný vítr víc ji nepředhoní a sílu mohou závidět vody a žádný oheň nemá hrůzy její. Bděl Anděl Pomsty v duši Alaricha a pokoje nedávaje hnal ji k zdem kata světa, města prokletého, a bez ustání hrozivě k volal: Již zdvihni se a rozmetej Řím bídný! Rychlejší větrů, mocnější vod bouřných a děsivější ohňů nespoutaných zdvih Alarich se, prohřměl zemí mnohou a s lidem svým a vojskem rozložil se kol pásu tvého, Říme zatracený! Zdí chtěli chránit kdysi vládci tvoji před útoky, přepady a meči však čím jsou zdi ty ruce Hospodina? Dva černí andělé se snesli v město, tož Mor a Hlad, ti průvodcové mečů, a vichrem prolétali ulicemi, vcházeli v domy dveřmi zavřenými a lámali tam zbytky dávné pýchy. Král Alarich pak čekal před branami. Ó Hospodine, rci, kdo neuhne se, když meč Tvůj bije? Kde je jaká šíje, jež neskloní se? Kde je srdce lidské, jež nezachví se úzkostí a děsem? Z bran vydali se posli ku královi o milost prosit. Ale ďábel pýchy, jenž všudy myslí na svůj tučný účet, řeč radil jim, jež tvrdý los jich pouze jen tvrdším ještě učiniti mohla. , Zacharias, mnich a otrok Kristův, jsem v průvodu byl. Pán mi vnukl jíti, a dopřál smrtelnému oku mému na průběh patřit svaté pomsty svojí. Pohanů zbytky v poselství tom byli a z ďábla ponuknutí vykládali před králem doby pohanské své slávy a mínili, že káže prospěch jeho, by kvapem zdvihl obléhání Říma a vzdálil se do krajů bezpečnějších... Prý národ římský, zvyklý krutým bojům, k zoufalství dohnán semkl šiky svoje, by zápolil zas jako v dobách dávných na život, na smrtby prý pamětliv byl a k tomu odporu jich nedoháněj. na krále se díval při řeči. Zprvu jen úsměv hrál na tváři jeho a potom hlučným rozesmál se smíchem. A dívaje se modrým zrakem na , na sešlý šat i na vyhublé tváře, řek jim, že tráva tím se lehčej seče, čím hustěj stojí. Na to žádal na nich vše, co je na špercích a kovech v městě, náčiní z chrámů, drahé sochy bohů a otroky, jichž původ není římský. A když se posli ustrnulí ptali: Co tedy míníš zanechat nám vlastně? – Jen holý životodpověděl krátce. S tím vrátili se vyslancové v město. V bezradnosti v posled obrátily se duše pohanské k svým modlám dávným a zbylá dobytčata pálíce jim o zázrak prosily je, oheň s nebe, zmar nepřátel a zachránění Říma ó zaslepená bláhovosti lidská! Ty modly jinak pomoci jim měly, jak určila tvá nevýzpytná moudrost, ó Hospodine, králi všeho světa! Hlad rost a Mor své panování šířil a brány zavřené chléb nevpouštěly. I vyšli znovu posli. Tentokráte to biskup byl a celá obec naše po přání lidí bědujících, mroucích, šli v četném průvodu jsme do tábora, ne s pýchou, ale bědní prosebníci a kříž, znak utrpení, šel nám v čele. Král Alarich nám uctivě vstříc vyšel, kříž pozdravil a podmínky své zmírnil. Řím vykoupil se. Otevřeny chrámy a model poklady se vyhrnuly, by nastoupily cestu do tábora. A modly samyvýjev velkolepý do kotlů vházeny, by roztály se v netvárnou hmotu zlaté tekutiny. plameny zřel, jak se veselily při této práci, je slyšel výskat a viděl poskakovat v bujném tanci. A v posled Virtus, ona zlatá Virtus, již pohani kdys takou úctou ctili, jakby to strážný anděl města býval, vmetena po hlavě jsouc ve var žlutý se rozplývalamodláři si při tom zastřeli tváře, aby skryli slzy, však z pod tog bylo slyšet nářek jejich... Výkupné sebral Alarich a odtáh a klid a zdraví vrátily se v město. Co vypsal jsem zde, mocně působilo na mysle lidí. Zatvrzelá srdce se obrátila k jedinému bohu klnouce malomoci model svojich a hořce plačíce nad hříchy svými. Již není pohanů a není model! Řím očištěn je, dílo dokonáno. Hospodin kázal andělům svým stavit a v pochvu uschovati meče pomsty. Řím Kristův vstává na ssutinách starých a vládnout bude okrsku vší země. Na bratrech dvou, tož Romulu a Remu, stál pohanský Řím; na knížatech světcích, tož Petrovi a Pavlu, jejichž těla jak nejsvětější poklad v sobě chová, Řím Kristův zbudoval se. V světle kříže nad šírým světem rozpne ruce svoje a přivine jej v znamení tom k sobě. Již meče pomsty rezavěti mohou, neb Kristus jasným císařem je nyní a bude jím do skonání světa!

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 3 místa, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

římský, řím, papež, athena, caesar, cicero, císař, gregor, heinrich, papežův

47. báseň z celkových 402

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. VERGIL V KLÁŠTEŘE. (Josef Svatopluk Machar)
  2. VELEHRADSKÉ MOTIVY. (Ferdinand Tomek)
  3. POD KRISTA MYSLBEKOVA. (Jaroslav Vrchlický)
  4. NOC BARTOLOMĚJSKÁ. (Josef Svatopluk Machar)
  5. IMPERATOR AUGUSTUS FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS. (Josef Svatopluk Machar)
  6. UMÍRAJÍCÍ BISKUP. (Josef Svatopluk Machar)
  7. BOLEST ZKLAMÁNÍ. (Hugo Kepka)
  8. báseň bez názvu (František Táborský)
  9. FERDINAND ŠTÝRSKÝ. (Josef Svatopluk Machar)
  10. VEČER MARKA AURELIA VE VINDOBONĚ. (Josef Svatopluk Machar)